ECLI:CZ:US:2003:2.US.531.02
sp. zn. II. ÚS 531/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatele V. V., zastoupeného advokátkou JUDr. J.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, čj. 16 Co 109/2002-169, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2001, čj. 11 C 117/96-145, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci uvedená v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 28, 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 11 C 117/96, z něhož zjistil následující:
Č. d., s.o., (v původním řízení žalobce, v řízení před Ústavním soudem požívaly podle ustanovení §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka) se žalobou proti stěžovateli domáhaly zaplacení částky 19.247,50 Kč s příslušenstvím jako poměrné části náhrady škody. Svůj nárok odůvodnily tím, že stěžovatel, coby zaměstnanec Č. d., s.o., v pozici vlakvedoucího nákladních vlaků, dne 3. 1. 1995 zavinil spolu se dvěma dalšími zaměstnanci vykolejení lokomotivy 771.135-1 předním podvozkem a prvním dvojkolím zadního podvozku a vozu Nas 82 54 394 3756-7 jedním podvozkem, k němuž došlo při posunování vlakové soupravy v železniční stanici Šternberk. Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu rozsudkem ze dne 22. 4. 1998, čj. 11 C 117/96-69, a rozhodl o nákladech řízení. Č. d., s.o., se proti rozsudku odvolaly. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 1. 1999, čj. 16 Co 420/98-82, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu nebyl soudem prvního stupně dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Závěr tohoto soudu, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení §172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), tak nemá oporu v provedeném dokazování. Výpovědi jednotlivých svědků ani výsledky odborných šetření nehody podle názoru odvolacího soudu nebyly náležitě zhodnoceny. Ve věci by bylo na místě ustanovit znalce z oboru železniční dopravy, aby posoudil otázku, zda, kým a v jakém rozsahu došlo k dotčení předpisů platných pro železniční dopravu.
Okresní soud v Olomouci, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování, věc znovu posoudil a rozsudkem ze dne 29. 8. 2001, čj. 11 C 117/96-145, uložil stěžovateli zaplatit Č. d., s.o., částku 12.831,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu v částce 6.415,80 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil své povinnosti při plnění pracovního úkolu. Celkovou škodu, která Č. d., s.o., vznikla ve výši 48.118,25 Kč, stěžovatel zavinil ze 40 %. S přihlédnutím k výbornému hodnocení stěžovatele coby zaměstnance i s ohledem na skutečnost, že způsobil škodu svému zaměstnavateli poprvé, využil soud moderačního práva a snížil náhradu škody o jednu třetinu na částku 12.831,70 Kč s příslušenstvím. Zbylou část žaloby zamítl.
K odvolání stěžovatele do výroku I. a do výroku týkajícího se nákladů řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. 16 Co 109/2002-169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit částku 9.623,70 Kč s příslušenstvím, žalobu v částce 3.208,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením, jež provedl soud prvního stupně stran naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu. Vzhledem k okolnostem případu však dospěl k závěru, že je na místě větší uplatnění moderačního práva soudu. Zbývající část žaloby zamítl.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28 Listiny), práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Stěžovatel namítá, že znalec ustanovený soudem vycházel při vypracování posudku pouze ze soudního spisu a neseznámil se s reálnou situací v místě, kde ke škodě došlo. Připomíná, že znalecký posudek a následný výslech znalce byl pouze jedním z důkazů v jeho věci. Soud měl přihlédnout i k dalším provedeným důkazům. Hodnocení znalce bylo podle názoru stěžovatele v rozporu s dalšími důkazy. Stěžovateli se jeví jako nepřiměřeně strojově strnulé a přísné. Sám znalec uvedl, že mu nepřísluší hodnotit míru zavinění jednotlivých zaměstnanců. Stěžovatel zdůrazňuje, že nikde v příslušných předpisech není přesně stanoveno místo, odkud by měl (jak předpis uvádí) "řídit a popřípadě i sledovat posun". Namítl, že znalec nezohlednil skutečnost, že nemohl mít pochybnosti o správnosti postavení výhybky a že měl v tu dobu ještě další práci. Připomíná, že navrhl zpracování revizního znaleckého posudku, jeho návrhu však soud nevyhověl. Podrobil kritice taktéž délku řízení. Podle jeho názoru soudy porušily jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Stěžovatel se domnívá, že v důsledku nesprávné interpretace a aplikace železničních předpisů mu soudy uložily nahradit škodu, kterou nezpůsobil. Tvrdí dále, že se mu nyní u zaměstnavatele pracuje mnohem hůře než před výroky soudu.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Olomouci, i vedlejšího účastníka řízení, Č. d., s.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že rozhodnutím obecných soudů došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Soudu není známo, že by stěžovateli bylo upřeno právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a uspokojivé pracovní podmínky. Skutečnost, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit část škody a že se mu poté údajně pracuje mnohem hůře, nelze za dotčení tohoto práva považovat. Délku řízení před soudem prvního stupně odvolací soud považuje s ohledem na komplikované dokazování za přiměřenou. V odvolacím řízení soud věc projednal bez průtahů. Navrhl, aby stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Okresní soud v Olomouci, ač řádně obeslán, se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Č. d., s.o., se přípisem ze dne 23. 12. 2002 postavení vedlejšího účastníka vzdaly. Ústavní soud s nimi proto nadále jako s vedlejším účastníkem řízení nejednal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů při provádění dokazování, při hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru dopravy, a při interpretaci i aplikaci příslušných předpisů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Taková zjištění ovšem Ústavní soud neučinil.
Soudy dospěly k závěru, jak vyplývá ze spisového materiálu, že bezprostřední příčinou vykolejení posunované soupravy bylo nesprávné postavení výhybky č. 18 a/b na vlečkovou kolej, místo na kolej traťovou. Dozorčí výhybek původně správné nastavení výhybky neoprávněně změnila, aniž by jí k tomu dal stěžovatel nebo výpravčí pokyn, z obavy před příjezdem osobního vlaku na tutéž traťovou kolej. Stěžovatel coby vlakvedoucí, který posun vlaku řídí a jehož pokyny jsou při posunu vázáni dozorčí výhybek i strojvedoucí. Poté, kdy se přesvědčil, že posunová cesta, včetně křižovatkové výhybky č. 18 a/b, je postavena správně pro zamýšlený posun, dal strojvedoucímu pokyn k provedení posunu. Sám stěžovatel (č.l. 92 spisu) při ústním jednání vypověděl, že po vydání pokynu strojvedoucímu k zahájení posunu (když již byla souprava v pohybu), odcházel směrem ke stanici, a byl tedy k výhybce i k návěstidlu obrácen zády. Jakmile mu strojvedoucí vysílačkou oznámil, že vykolejil, otočil se zpět a zjistil, že návěstidlo ke křižovatkové výhybce je již v poloze stůj.
Povinnosti osoby, která řídí posun vlaku, stanovuje mimo jiná ustanovení čl. 123 dopravního předpisu D 2 účinného od 1. 1. 1988. Podle písmene d) tohoto předpisu je pracovník oprávněný řídit posun povinen organizovat posun tak, aby byla zajištěna bezpečnost provozu a osobní bezpečnost posunovačů a aby nedošlo k poškození vozidel nebo nákladu (č.l. 26, 27, 61 spisu). Podle písm. e) téhož ustanovení je povinen zaujmout takové stanoviště, aby z něho mohl řídit a popřípadě i sledovat posun (ve znění účinném od 31. 5. 1992). Podle čl. 124 písm. a) téhož předpisu si pracovník oprávněný řídit posun musí včas zajistit pohledem nebo dotazem pro každou zamýšlenou posunovou cestu, zda návěstidla platná pro posun nezakazují posun a návěstidla na výhybkách, kolejových křižovatkách s přestavitel-nými srdcovkami, výkolejkách, točnách, přesuvnách apod. ukazují správnou polohu a, může-li vidět na hlavní návěstidla, zda nedovolují jízdu vlaku, která by mohla být posunem ohrožena. Má-li pracovník oprávněný řídit posun, pochybnosti o jejich správném postavení, musí je ověřit osobně nebo prostředníkem. Je povinen včas zjistit pohledem nebo dotazem, zda zamýšleným pohybům není nic v cestě.
Stěžovatel zakládá v ústavní stížnosti svou argumentaci na nesouhlasu s interpretací citovaných ustanovení tak, jak ji provedly obecné soudy, i s jejich následnou aplikací. Zpochybnil závěry znaleckého posudku, který soudy ve věci nechaly vypracovat, a namítl, že nepřihlížely k dalším provedeným důkazům.
Podle ustanovení §127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Znalec s využitím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, jež byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení.
Soud usnesením ze dne 7. 2. 2000, čj. 11 C 117/96-95, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, ustanovil znalce z oboru železniční doprava, prof. Ing. J.D., CSc., aby z odborného hlediska posoudil otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením předpisů platných pro železniční dopravu. Znalec dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním porušil ustanovení čl. 123 písm. d) a e) a čl. 124 písm. a) dopravního předpisu D2, když nezaujal stanoviště, ze kterého by mohl řídit, popřípadě i sledovat posun, čímž se podílel na vzniku nehodové události.
Námitkou stěžovatele, že znalec se neseznámil se situací na místě, se odvolací soud zabýval a dospěl k závěru, že poměry na železniční stanici se za řadu let, které od nehody uplynuly, mohly podstatně změnit a že spisový materiál je pro zpracování posudku dostačujícím podkladem. Zásadní informace ke svému jednání v době, kdy probíhal posun, ostatně jednoznačně sdělil stěžovatel sám ve své účastnické výpovědi. Nezpochybnil v průběhu řízení před obecnými soudy právně relevantním způsobem závěry znaleckého posudku, které znalec dále rozvedl při ústním jednání konaném dne 23. 8. 2001, ačkoli k tomu měl dostatečný procesní prostor. S námitkami, které opakuje v ústavní stížnosti, se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud se jimi proto dále nezabýval.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že soudy provedly v dané věci s cílem co nejpřesněji zjistit postup jednotlivých osob zúčastněných na posunu a vliv jejich jednání na vznik škody celou řadu důkazů, zejména výslechem stěžovatele, mnoha svědků, listinnými důkazy a dalšími. Posléze sestavily skutkový děj, jak dle provedených důkazů pravděpodobně probíhal, a dospěly k závěru, že stěžovatel a dva další pracovníci porušili příslušné dopravní předpisy. Následně řešily otázku, zda jsou splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení §172 zákoníku práce. Při svých úvahách zohlednily výsledky odborného posouzení znalce z oboru dopravy.
S tvrzením stěžovatele, že předpisy přesně nestanovují místo, odkud má být posun řízen, popřípadě sledován, se obecné soudy ztotožnily. V daném případě se stěžovatel podle vlastních slov nicméně od místa, kde probíhal posun, vzdaloval, byl k němu obrácen zády a o jeho faktickém průběhu se dozvěděl až z hlášení jiných zúčastněných osob. Zjevně tedy nezvolil vhodné stanoviště, z něhož by mohl řídit, popřípadě i sledovat posun ve smyslu příslušných předpisů. Potřeba přizvat revizního znalce tak nevznikla. V pozici osoby odpovědné za organizaci posunu, která má zajistit soulad činností všech pracovníků zúčastněných na posunu a která má dbát o to, aby byla zajištěna bezpečnost provozu a nedošlo k poškození vozidel nebo nákladu, svým jednáním v době, kdy posun probíhal, zcela vyloučil v rozporu s příslušnými pravidly možnost svým zásahem ovlivnit vývoj dalších událostí, případně výši vzniklé škody. Určitou roli jistě sehrála i nepřesná domluva o době, kdy měl být posun proveden, i nejasná komunikace mezi osobami provádějícími posun, zejména ohledně informace o zpoždění osobního vlaku, jehož příjezdem byla původně doba posunu limitována.
Obecné soudy dospěly k závěru, že v případě stěžovatele byly naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle citovaného ustanovení zákoníku práce, tedy vznik škody, porušení povinností při plnění pracovního úkolu, jež vyplývají z příslušných dopravních předpisů, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnance a vznikem škody i zavinění zaměstnance (ve formě nedbalosti). S přihlédnutím k dalším provedeným důkazům soudy stanovily podíl stěžovatele na vzniklé škodě. Z ústavně právního hlediska jejich postupu nelze nic vytknout.
Odvolací soud při celkovém zhodnocení případu zohlednil míru jisté nepředvídatelnosti vývoje událostí při posunu. Přihlédl rovněž k velmi dobrému hodnocení pracovních výsledků stěžovatele. Konstatoval, že existují ve smyslu ustanovení §183 zákoníku práce důvody hodné zvláštního zřetele, a na polovinu snížil stanovený podíl stěžovatele na vzniklé škodě.
K údajně závadnému hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., není Ústavní soud oprávněn znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. V posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Jasně uvedly, z jakých důkazů při posouzení vycházely, a objasnily, proč považují provedení dalších důkazů za nadbytečné. Odůvodnění jejich rozhodnutí lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní.
Ústavní soud dospěl dále k závěru, že obecné soudy při interpretaci i aplikaci jednotlivých právních předpisů, včetně citovaných ustanovení dopravních předpisů a ustanovení zákoníku práce, nevybočily z mezí ústavnosti. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Sama skutečnost, že stěžovateli byla napadenými rozsudky uložena povinnost uhradit zaměstnavateli část vzniklé škody, kterou spoluzavinil, nepředstavuje prima facie zásah do čl. 28 Listiny, který garantuje právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky. Stěžovatel kromě subjektivního názoru, že se mu nyní pracuje mnohem hůře, žádné právně relevantní námitky neuvádí.
K námitce stěžovatele stran délky řízení a průtahů v řízení Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost by musela směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti logicky vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu