ECLI:CZ:US:2003:2.US.584.01
sp. zn. II. ÚS 584/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů A) MVDr. Z. R., B) V. H., a C) J. H., zastoupených advokátem JUDr. F. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2001, čj. 15 Co 327/2001-200, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavnímu soudu došel dne 4. 10. 2001, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že soud svým postupem porušil jejich základní právo vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 136/95, který si Ústavní soud vyžádal k posouzení věci, bylo zjištěno následující:
Okresní soud Plzeň-sever uložil navrhovatelům V. a J. H. (v rozsudku označeným jako 2. a 3. žalovaný) povinnost vyklidit pozemkovou parcelu a navrhovateli MVDr. Z. R. (v rozsudku označenému jako 1. žalovaný) povinnost vyklidit pozemkovou parcelu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Navrhovatelé se proti tomuto rozsudku odvolali. V odvolání navrhli, aby odvolací soud v případě, že potvrdí napadený rozsudek soudu prvního stupně, připustil dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Na tomto návrhu setrvali i při ústním jednání před odvolacím soudem dne 2. 7. 2001. Krajský soud v Plzni potvrdil svým rozsudkem ze dne 4. 7. 2001, čj. 15 Co 327/2001-200, rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.
Navrhovatelé podali proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost, k níž se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Plzni. Doc. MUDr. M. H., Ph.D., se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Ústavní soud se zabýval otázkou přípustnosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Dle své ustálené judikatury (srov. III. ÚS 148/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 321, II. ÚS 768/2000) trvá Ústavní soud v případě, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy využil možnosti dle ustanovení §239 občanského soudního řádu a podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, na tom, aby bylo dovolání podáno i za situace, kdy odvolací soud takovému návrhu nevyhoví. Považuje v takovém případě dovolání za poslední procesní prostředek, který byl stěžovateli k ochraně jeho práv k dispozici. Jak se podává z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-sever a implicitně též z ústavní stížnosti, navrhovatelé v projednávané věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodali. Nevyčerpali tak všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, třebaže si k podání dovolání coby procesního prostředku sami svým jednáním vytvořili před odvolacím soudem podmínky.
Ústavní soud neshledal důvody ani pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v §75 odst. 1 téhož zákona, dle kterého je podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V dané věci se však o takovou situaci nejedná, neboť navrhovatelé podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, jímž se odvolací soud meritorně zabýval. Vytvořili si dále podmínky pro podání dovolání, této možnosti však z vlastní vůle nevyužili. Z uvedeného důvodu není v projednávané věci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu aplikovatelné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh jako nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj