ECLI:CZ:US:2003:2.US.606.02
sp. zn. II. ÚS 606/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatele JUDr. Z. R., zastoupeného advokátkou JUDr. H.M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2002, čj. 16 Nc 116/2002-236, a o návrhu na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002 rozhodnutí Krajského soudu v Brně uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 32 odst.1, 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v rámci řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem A. a D. R. vedeného u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 25 P 179/2001, vznesl při ústním jednání konaném dne 22. 5. 2002 námitku podjatosti předsedkyně senátu Mgr. L. S. Odůvodnil ji tím, že považuje dřívější rozhodnutí soudkyně v daném řízení za nekvalifikovaná a nedostatečně odůvodněná. Tvrdí dále, že ve věci jsou prováděny pouze důkazy svědčící ve prospěch MUDr. A. R., matky nezletilých. Na dotaz soudu se stěžovatel k poměru uvedené soudkyně k věci, k účastníkům nebo k zástupcům nevyjádřil (č.l. 231 spisu).
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 7. 6. 2002, čj. 16 Nc 116/2002-236, o návrhu na vyloučení soudce tak, že soudkyně Městského soudu v Brně Mgr. L. S. není z projednávání ani rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 25 P 179/2001 vyloučena.
Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Popisuje v ní průběh řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem A.a D.R. Připomíná, že podal v jeho rámci řadu návrhů na vydání předběžných opatření týkajících se prozatímní úpravy svého styku s nezletilou A. Soud však jeho návrhům opakovaně nevyhověl. Dne 22. 5. 2002 vznesl námitku podjatosti soudkyně Mgr. L. S. s výše uvedeným odůvodněním.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím o jeho námitce podjatosti soudkyně došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. V rozporu s právem na spravedlivý proces je rozhodnutí údajně proto, že nebere v úvahu způsob, jakým soudkyně řízení dosud vedla, a nepřihlíží k délce vedení sporu ani k prováděnému dokazování. Stěžovatel se dále domnívá, že uvedeným usnesením bylo porušeno rovněž právo garantované čl. 32 odst. 1, 4 Listiny, podle něhož jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona, péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Stěžovatel konečně tvrdí, že bylo dotčeno ustanovení čl. 8, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatel podal podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Podle jeho názoru jsou důvody pro vyloučení soudce uvedené v ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. velmi omezené a neobsahují všechny okolnosti vztahující se k osobě soudce, kvalitě jeho rozhodování a postupu v konkrétním řízení. Tvrdí, že by tyto důvody měly být při novelizaci o.s.ř. zahrnuty mezi důvody podjatosti soudce.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti. Účastník odkazuje v přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2003 zcela na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že procesní postup soudkyně a obsah jí dosud vydaných rozhodnutí nemůže být důvodem, aby byla vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci, pokud by nepramenily z osobního poměru k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům. Zjištění takového druhu však krajský soud neučinil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně z pohledu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, zejména s ohledem na ustanovení čl. 36 a násl. Listiny. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout naopak v případě, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III.ÚS 84/94).
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí, které soudkyně v řízení o jeho věci dříve vydala, nebylo dostatečně odůvodněno. Není spokojen se způsobem, jakým soudkyně dosud vedla řízení a prováděla dokazování. Stěžovatel tvrdí, že její postup "neskýtá záruku včasného a správného rozhodnutí" v jeho věci. Tyto skutečnosti podle jeho názoru dostatečně odůvodňují námitku podjatosti soudkyně.
Ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zdůraznil, že obava z nedostatku nestrannosti (podjatosti) soudce musí být oprávněná, a tedy odůvodněná na základě objektivních okolností případu. Stanovisko samotného účastníka řízení, jenž podjatost namítal, posoudil jako významné, nikoli však rozhodující (viz rozhodnutí Thorgeirson 1992). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nutné, aby skutečnosti vedoucí k pochybnostem o nestrannosti soudce byly ověřitelné (viz rozhodnutí Padovani, 1993). Tyto ověřitelné skutečnosti musí být prokazatelné i pro stranu nezúčastněnou na řízení, kterou je obvykle nadřízený soud rozhodující o vyloučení konkrétního soudce, a to nezávisle na subjektivních tvrzeních navrhovatele a vylučovaného soudce.
Ústavní soud konstatuje, že okolnosti namítané stěžovatelem (údajné nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, způsob vedení řízení a provádění dokazování apod.), objektivně nevypovídají o vytvoření takového vztahu soudkyně k věci nebo k některému z účastníků, že by nemohla nestranně rozhodovat. Případná procesní pochybení či průtahy v práci konkrétního soudce neznamenají bez dalšího, že soudce není schopen rozhodovat ve věci nestranně. Jedná-li se o hrubou nedbalost či úmyslné porušení soudcovských povinností a etiky, je myslitelnou kárná odpovědnost soudce, která však nezbytně nesouvisí s vyloučením takového soudce pro podjatost. K posuzování procesních pochybení z hlediska podjatosti, resp. nestrannosti soudce, se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, v němž uvedl, že okolnosti, jež spočívají v postupu soudce v řízení, nelze považovat za důvody k jeho vyloučení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k uvedenému bylo povinností Krajského soudu v Brně zhodnotit při rozhodování o stěžovatelově námitce podjatosti i objektivní okolnosti případu, a to prizmatem toho, zda nevzbuzují obavu, že by soudkyně mohla být podjatá. Takové hodnocení Krajský soud učinil. Svědčí o tom odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností, z něhož je zřejmé, že soud nepovažoval procesní pochybení uváděná stěžovatelem za důvod k pochybnostem o podjatosti soudkyně a nezískal ani důvodné pochybnosti o nestrannosti soudkyně pro její poměr k projednávané věci, účastníkům či jejich zástupcům.
V případech vyloučení soudců musí platit presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného. Tento přístup je prosazován i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věci Piersack, 1982).
Ústavní soud připomíná, že v souladu se svou ustálenou judikaturou je vázán petitem ústavní stížnosti. K namítanému porušení ustanovení čl. 32 odst. 1, 4 Listiny a čl. 8, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud uvádí, že předmětem ústavní stížnosti je, jak je z jejího petitu zřejmé, posouzení ústavnosti usnesení, jímž krajský soud rozhodl o nevyloučení soudkyně z projednávání a rozhodnutí ve věci, nikoli rozhodnutí týkající se úpravy práv a povinností k nezletilým dětem narozeným z manželství stěžovatele a MUDr. A.R. Napadeným rozhodnutím, které Ústavní soud shledal ústavně konformním, nemohlo dojít k dotčení uvedených práv, neboť ochrana zájmů nezletilých či rodičovská práva stěžovatele nebyla předmětem tohoto řízení.
Protože ústavně zaručená práva stěžovatele, nebyla napadeným rozhodnutím obecného soudu porušena, nezbylo Ústavnímu soudu, než jeho návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K návrhu na zrušení ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).
Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K poslední části petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel navrhuje novelizaci ustanovení §14 o.s.ř., Ústavní soud konstatuje, že jako orgán především kasační, se uvedeným návrhem dále nezabýval, když to čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR do jeho kompetence nesvěřuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu