ECLI:CZ:US:2003:2.US.64.01
sp. zn. II. ÚS 64/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Č., zastoupeného Mgr. D. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2000, sp.zn. 12 Co 848/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 31. 1. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na přivolení k výpovědi z nájmu.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že Krajský soud v Plzni, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, změnil z vyhovujícího na zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 5. 2000 (11 C 423/99-72), kterým bylo vyhověno návrhu stěžovatele na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2002 (26 Cdo 727/2001 - 130) bylo Ústavním soudem zjištěno, že proti ústavní stížností napadanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel dovolání, které bylo po věcném přezkumu rozsudkem zamítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že nezákonným postupem soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v tehdy účinném znění, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, avšak nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu. Tato skutečnost znamená, že návrh stěžovatele je podle §75 odst. 1 zákona nepřípustný, neboť stěžovatel před jeho podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepočítaje v to návrh na povolení obnovy řízení. Za takový poslední prostředek se podle ustálené a sjednocené judikatury Ústavního soudu považuje dovolání, které je přípustné (srov. např. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 146/96 [Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, usn. č. 13, Praha, ročník 1996] nebo rozhodnutí IV. ÚS 58/95 [Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, usn. č. 2, Praha, ročník 1997]). V případě, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání na základě výše citovaných ustanovení přípustné ze zákona. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytoval, tak bylo v posuzovaném případě uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které však ústavní stížností napadeno nebylo a ústavní stížnost tak nemohla být věcně přezkoumána.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 1. 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj