ECLI:CZ:US:2003:2.US.645.02
sp. zn. II. ÚS 645/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. T.P., správce konkursní podstaty společnosti A. S., a.s., zastoupeného advokátem Mgr. T. V., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 6. 5. 2002, čj. 38115/02/283911/5442, a rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 15. 7. 2002, čj. 45978/02/283911/5442, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku. Rozhodnutím Finančního úřadu v Blansku ze dne 6. 5. 2002, čj. 38115/02/283911/5442, byl přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 29. 4. 2002 u tohoto správce daně v části 95874,- Kč z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatku na dani silniční, vykázaného u téhož správce. Rozhodnutím Finančního úřadu v Blansku ze dne 15. 7. 2002, čj. 45978/02/283911/5442, byla reklamace stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že v projednávané věci se nemůže domáhat ochrany svých práv u soudu žalobou na přezkoumání rozhodnutí ve správním soudnictví. Odkazuje přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 29 Ca 32/2001-19. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 30. 10. 2002 poukazuje též na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 145/01, v němž tento soud potvrdil, že rozhodnutí vydaná finančním úřadem podle ustanovení §53 zák. č. 337/1992 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem ve správním soudnictví. Připouští však, že Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Ca 207/2000, přezkoumal žalobu meritorně. Pokud by byl názor vyjádřený v tomto rozhodnutí správný, byla by projednávaná ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženými rozhodnutími, připojeným materiálem Finančního úřadu v Blansku a rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, čj. 29 Ca 315/2002-55. Aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatele nedomnívá, že v projednávané věci nebylo možné podat žalobu, na jejímž základě by napadená rozhodnutí byla přezkoumána ve správním soudnictví. Je sice pravdou, že k obdobnému závěru Ústavní soud dříve, ve zmíněném usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 145/01, dospěl. Došlo k tomu nicméně za odlišné právní situace. V daném případě se jednalo o žalobu podanou dne 17. 7. 2000, o níž Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval dne 12. 12. 2000, tedy ještě před účinností zákona č. 30/2000 Sb., jímž se novelizoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.", účinnost nastala až 1. 1. 2001). Podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. soudy nepřezkoumávaly mimo jiné rozhodnutí správních orgánů, jež byly předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Rozhodnutí finančního úřadu, jímž se přeplatek na určité dani převádí na úhradu nedoplatku jiné daně, mělo povahu rozhodnutí procesního, a nemohlo být tudíž soudně přezkoumáváno. To konstatoval ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 145/01 i Ústavní soud. Po účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. však již tato rozhodnutí přezkoumatelná byla, neboť nová úprava soudního přezkumu vylučovala pouze rozhodnutí předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jímž se upravuje vedení správního řízení. Takovým rozhodnutím rozhodnutí o přeplatku jistě není.
Rozhodnutí v projednávané věci byla vydána po novele zák. č. 30/2000 Sb. a v době, kdy byla ustanovení části páté o.s.ř., týkající se správního soudnictví, dosud účinná. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než konstatovat, že v projednávané věci bylo nezbytné podat i uvedenou žalobu jako procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, čj. 29 Ca 315/2002-55, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 15. 7. 2002, čj. 45978/02/283911/5442, žalobou napadl. Vzhledem k tomu, že tak však učinil až po lhůtě k tomu určené, soud řízení o žalobě zastavil. Stěžovatel tak svým procesním pochybením zamezil obecnému soudu, aby se jeho žalobou zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě byla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, naplněna.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj