ECLI:CZ:US:2003:2.US.646.02
sp. zn. II. ÚS 646/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. I. P., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.července 2002, sp. zn. 6 Tdo 327/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.února 2002, sp. zn. 3 To 806/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4.10.2002 osobně do podatelny Ústavního soudu, napadá stěžovatel obě, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že podle jeho názoru předmětná rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22.10.2001, sp. zn. 71 T 168/2000 uznán, jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona, vinným ze spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst.1 k §222 odst. 1 trestního zákona, spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen podle §222 odst. 1, za použití§42 odst. 1 a ustanovení §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11.2.2002, sp. zn. 3 To 806/2001 odvolání stěžovatele podle §256 trestního zákona jako nedůvodné zamítl.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2.7.2002, sp. zn. 6 Tdo 327/2002 tak, že jej podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, odmítl.
Předmětnému usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatel vytýká, že ve svém dovolání namítal nesprávné právní posouzení jím spáchaných skutků odvolacím soudem. Toto své tvrzení stěžovatel opřel zejména o závěry znaleckého posudku ze kterého prý vyplývá, že jednání stěžovatele mělo být posuzováno jen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §221 trestního zákona.
Podle názoru stěžovatele byl dovolací soud povinen v rámci dovolacího řízení přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroku dovoláním napadeného rozsudku, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.
Jestliže dovolací soud shledal, že dovolání je přípustné, měl zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc soudu nižšího stupně k novému projednání.
Dalším důvodem, proč prý mělo být dovolání stěžovatele vyhověno je údajně skutečnost, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nevzal v úvahu zdravotní stav stěžovatele v době spáchání trestného činu, kdy byl údajně pod vlivem léků.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2002, sp. zn. 6 Tdo 327/2002, se zjišťuje, že dovolací soud shledal dovolání stěžovatele přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu. Ve vztahu ke stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel sice dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ( tj. napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), v tomto směru však žádné relevantní pochybení soudům obou stupňů nevytýká. Skutečným dovolacím důvodem je však tvrzení stěžovatele o údajně nesprávných skutkových zjištěních soudů nižších stupňů.
K výše uvedenému dovolacímu důvodu stěžovatele Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohou být nesprávná skutková zjištění nalézacího či odvolacího soudu, neboť právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, která jsou vždy blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku, uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Dovolací soud zejména zdůraznil, že není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku, když skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže žádným způsobem měnit.
Institut dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, uvádí dále dovolací soud, je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí, vymezených v §265a trestního řádu z čehož plyne, že dovolací soud není další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci dle §2 odst. 5 trestního řádu.
V daném případě stěžovatel, podle názoru dovolacího soudu, pouze formálně uplatnil důvod, uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, kdy jím označený dovolací důvod je spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné právní posouzení věci.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z toho důvodu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné v dovolání neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se cítí být oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, že stěžovatelem je namítáno konkrétní porušení článku Listiny či Ústavy.
V předmětné věci se stěžovatel domnívá, že rozhodnutím odvolacího soudu i soudu dovolacího, došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny (stěžovatel má na mysli zřejmě větu prvou uvedeného čl. 8 odst. 2), který deklaruje skutečnost, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatel uvádí, že označený soud porušil svoji povinnost, neboť měl dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumat z pohledu dodržení zákonnosti a řádného odůvodnění výroku předmětného rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nevzal v úvahu skutečnost, že novelizací trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., došlo ke dni 1.1.2002 nejen k zavedení dovolání jako nového (mimořádného) opravného prostředku, ale i k zásadnímu upuštění od revizního principu v trestním řízení. Změna v konstrukci trestního řízení se promítá velmi důsledně již v pojímání odvolacího řízení, kdy dosud existující (tj. do doby účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.) kasační princip s prvky apelace se mění na princip apelační s prvky kasace. Důsledkem této změny je především skutečnost, že těžiště zjišťování skutkového stavu je vždy na soudu nalézacím s tím, že výše uvedená novela trestního řádu výrazně omezila rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, který je napříště již vázán pouze obsahem a rozsahem podaného odvolání.
Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2002, sp. zn. 6 Tdo 327/2002, bylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným dle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, když důvodem jeho odmítnutí bylo zjištění, že bylo podáno z jiného důvodu než těch, které jsou taxativním způsobem uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu.
Dovolacím důvodem, ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, může být pouze tvrzení o právních vadách, jimiž je zatíženo rozhodnutí napadené dovoláním nebo řízení, které mu předcházelo. Dovoláním nelze napadat skutkové vady. Jestliže však stěžovatel uplatnil jako dovolací důvod tvrzení o skutkových vadách, jejichž důsledkem bylo vadné právní posouzení věci, nezakládaly tyto námitky obsahově dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a dovolání bylo správně dovolacím soudem odmítnuto. Dovolání může být meritorně projednáno pouze tehdy, splňuje-li současně tyto podmínky: jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, které nabylo právní moci ve dnech po 1.1.2002, když soud ve věci rozhodl ve druhém stupni, zákon proti takovému rozhodnutí dovolání připouští a je zde dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání. Nejvyšší soud však podané dovolání stěžovatel odmítl z formálních důvodů, proto se jím již věcně nezabýval a nepřezkoumával napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo.
V souladu s usnesením pléna Ústavního soudu byla zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti zachována i ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.2.2002, sp. zn. 3 To 806/2001.
Ústavní soud si vyžádal ve věci připojení obou rozhodnutí obecných soudů. Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22.10.2001, sp. zn. 71 T 168/2000, se zjišťuje, že nalézací soud vycházel při zjišťování skutkového stavu mimo jiné též ze znaleckého posudku, vypracovaného již v přípravném řízení znalci z odvětví psychiatrie a dále z doplňku k tomuto posudku. Tito znalci uvedli, že stěžovatel v době spáchání trestného činu netrpěl žádnou duševní chorobou ve smyslu psychózy s tím, že s ohledem na požitý alkohol byla rozpoznávací schopnost u stěžovatele snížena asi o jednu třetinu a schopnost ovládací asi o polovinu. Stěžovatel je však dle těchto znalců schopen pití alkoholu odolat a jeho další požívání regulovat, takže nebylo v tomto směru nezbytné uvažovat o nařízení ochranného léčení.
V souladu s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.4.2001, sp. zn. 3 To 932/2000, byli soudem prvního stupně přibráni do řízení noví znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, včetně znalce neurologa. Znalci byli slyšeni u hlavního líčení dne 22.10.2001 a jejich odborné závěry plně korespondovaly se závěry již dříve vypracovaného znaleckého posudku, když dále doplnili, že činnost štítné žlázy nemůže ovlivnit ani stres ani požitý alkohol, navíc činnost štítné žlázy u stěžovatele byla v inkriminovaném období normální. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani vysazení léku Medrol v této době stěžovatelem.
Z psychologického hlediska bylo shledáno, že stěžovatel je psychopaticky strukturovanou osobností; je nepřizpůsobivý, mající tendenci hledat vinu ve svém okolí. Pro svoji obhajobu hledá diletantně vysvětlení v příčinách stojících mimo něj a k této "omluvě" svého jednání využívá všech nabízených možností.
Rovněž v případě posouzení rozsahu a charakteru poranění poškozené vycházel nalézací soud se závěrů znaleckého posudku, který byl za souhlasu stěžovatele a státního zástupce čten u hlavního líčení. Závěry znalce hovoří o tom, že vznik poranění u poškozené je zcela typický pro násilí způsobené druhou osobou, když jiný způsob vzniku poranění je vyloučen. Způsob vedení útoku přitom znalec charakterizoval jako likvidační, když při intenzitě vedení útoku mohlo dojít k daleko závažnějším poraněním, než k jakým nakonec došlo.
Soud prvního stupně uzavřel, že provedenými důkazy byla jednoznačně vyvrácena obhajoba stěžovatele, když soud neměl rovněž žádné pochybnosti o jeho vině. Jednání stěžovatele je ve shodě s podanou obžalobou právně kvalifikováno jednak jako pokus trestného činu ublížení na zdraví (dle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona) a jednak jako trestný čin vydírání ( dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona).
Odvolací soud svým usnesením ze dne 11.2.2002, sp. zn. 3 To 806/2001, zamítl odvolání stěžovatele, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud zdůraznil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, když odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku je jasné a logické, vycházející ze skutkových zjištění, a z nich vyvozených právních závěrů.
K odvolací námitce stěžovatele, že jeho psychický stav v době spáchání trestného činu měl vylučovat trestní odpovědnost odvolací soud konstatoval, že v této věci byly k posouzení duševního stavu stěžovatele vypracovány dva znalecké posudky, když znalci nezjistili žádné skutečnosti, které by měly vliv na trestní odpovědnost stěžovatele v době spáchání žalovaného skutku. Závěry znalců v této otázce jsou zcela konstantní i s ohledem na zjištění, obsažená ve znaleckém posudku v předchozí trestní věci stěžovatele, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 188/95. Jak dále zdůraznil odvolací soud, znalci se vyrovnali i se závěry znaleckého posudku, který byl vypracován k posouzení duševního stavu stěžovatele ve věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. Nt 82/94, kdy zejména poukazují na skutečnost, že v tomto znaleckého posudku není žádná informace o tom, že by znalci měli tehdy k dispozici objektivní laboratorní vyšetření funkce štítné žlázy stěžovatele, jako tomu bylo později. Znalci se vyslovili i o míře ovlivnění jednání stěžovatele alkoholem, když jak uvedl dále odvolací soud, ani přesné zjištění množství alkoholu požitého stěžovatelem by na dosavadních závěrech nemohlo nic změnit. K dalšímu objasňování této otázky ostatně obhajoba neučinila žádný konkrétní důkazní návrh, uzavřel odvolací soud.
Lze tedy konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při posouzení odborných otázek, spojených s psychickým a fyzickým stavem stěžovatele v době spáchání trestního činu, důsledně vycházely ze závěrů několika znaleckých posudků, když neměly důvod jejich zjištěním nevěřit, neboť plně korespondovaly s dalšími důkazy, provedenými v řízení.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, veškeré námitky, které nyní stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu, a ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, včetně soudu odvolacího, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny oběma obecnými soudy. V tomto směru jejich pouhé opakování není důvodem pro zásah Ústavního soudu do samostatné a nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť za situace, kdy v řádně vedeném procesu obecné soudy žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele, nelze přisvědčit ani tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva a svobody dle čl. 8 Listiny.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 1. dubna 2003