ECLI:CZ:US:2003:2.US.66.02
sp. zn. II. ÚS 66/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatelky I. Ř., zastoupené advokátem JUDr. B. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 1996, čj. 21 C 91/96-24, usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 1999, čj. 21 C 91/96-33, a ze dne 26. 2. 2001, čj. 21 C 91/96-59, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, čj. 53 Co 566/2001-69, 53 Co 567/2001, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a V. Z. ml., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 91/96, z něhož zjistil následující:
V. Z. st. (v původním řízení žalobce, který dne 2. 1. 1997 zemřel a do jehož práv v posuzované věci vstoupil nynější vedlejší účastník - jeho syn) se žalobou proti stěžovatelce (v původním řízení žalované) domáhal zaplacení částky 10.410,- Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplacení několika měsíčních splátek mzdy. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem pro zmeškání ze dne 24. 10. 1996, čj. 21 C 91/96-24, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 10.410,- Kč s úrokem a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 11. 1996. Stěžovatelka proti němu podala dne 27. 9. 1998 "odvolání", které soud kvalifikoval jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 9. 3. 1999, čj. 21 C 91/96-33, uvedený návrh zamítl.
Soud však později zjistil, že žalobce, pan V. Z. st., dne 2. 1. 1997 zemřel. V době rozhodování soudu o návrhu nebyl tedy již nositelem procesních práv a povinností. Obvodní soud pro Prahu 10 byl proto nucen řešit otázku procesního nástupnictví po zemřelém. Vydal dne 26. 2. 2001 usnesení, čj. 21 C 91/96-59, jímž opravil záhlaví svého usnesení ze dne 9. 3. 1999, čj. 21 C 91/96-33, tak, že namísto žalobce V. Z. st. uvedl jeho právního nástupce V. Z. ml.
Proti uvedenému opravnému usnesení podala stěžovatelka odvolání, které následně rozšířila i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 pro zmeškání ze dne 24. 10. 1996, čj. 21 C 91/96-24.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2001, čj. 53 Co 566/2001-69, 53 Co 567/2001, opravné usnesení soudu prvního stupně potvrdil a odvolání proti rozsudku pro zmeškání odmítl.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na veřejné projednání věci s možností vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Uvádí, že soud prvního stupně jí nedoručil kopii podané žaloby ani předvolání k ústnímu jednání na den 24. 10. 1996. Ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. lze podle jejího názoru aplikovat pouze tehdy, pokud soud použil všech dostupných prostředků pro zjištění místa bydliště adresáta a nemá o něm pochybnosti. Skutečnost, že soud stěžovatelce doručoval uvedené písemnosti na dvě adresy, svědčí podle ní o tom, že soud pochybnost o jejím trvalém bydlišti měl.
Stěžovatelka uvádí, že nepřevzala ani rozsudek pro zmeškání, neboť byla po těžkém úrazu opakovaně hospitalizována. Tvrdí, že poštovní doručovatel ji ani v jednom případě neuvědomil o doručování uvedených zásilek. "Nespolehlivost údajů pošty" dokumentuje podle jejího názoru postup při doručování usnesení ze dne 16. 10. 1998, čj. 21 C 91/96-29, kde z dokladu o doručení vyplývá, že zásilku měl převzít manžel stěžovatelky, ačkoli podpis na doručence není jeho podpisem.
Stěžovatelka namítá, že za situace, kdy se neúčastnila jednání soudu prvního stupně, neboť jí nebylo řádně doručeno předvolání, neměl soud vydat konečné rozhodnutí ve věci. Rovněž jí nelze vytýkat, že nepodala včas opravný prostředek proti rozsudku pro zmeškání, když ani tento rozsudek jí údajně nebyl řádně doručen.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 10, i vedlejšího účastníka řízení, V. Z. ml., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil, nicméně vyjádření nebylo opatřeno podpisem osoby oprávněné za účastníka jednat, ani nikým podepsáno, proto k němu Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postup obecných soudů obou stupňů považuje za správný a že jím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Tvrdí, že v případě doručování žaloby a předvolání k ústavnímu jednání na den 24. 10. 1996 byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §47 odst. 1, 2 o.s.ř. týkající se náhradního doručování zásilek určených do vlastních rukou. Soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 22 Cdo 1751/99 a sp. zn. 2 Cdon 1532/97), podle níž je postup při doručování prokázán doručenkou, jež se vrací odesílateli. Doručenka je podle uvedené judikatury veřejnou listinou. Důkazní břemeno prokázat nesprávnost údajů na doručence nese účastník. Stěžovatelka nicméně žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, že nebyla poštou k převzetí zásilky vyzvána, resp. o uložení vyrozuměna, nenabídla. Z dalších přípisů stěžovatelky navíc vyplývá, že se na jedné ze dvou adres, na niž jí soud předmětné zásilky doručoval, zdržovala. Okresní soud dále uvádí, že úprava náhradního doručování umožňuje soudu efektivně postupovat v případech, kdy se účastníci záměrně vyhýbají soudnímu jednání úmyslným nepřebíráním zásilek doručovaných soudem. Zpochybnění úpravy náhradního doručování podle názoru soudu není na místě.
V. Z. ml., vedlejší účastník, se k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně řádného doručení předmětných písemností a správnosti jejich následného postupu. V podstatě se tak domáhá věcného přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, do jejichž nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi současně bylo porušeno ústavně zaručené právo. Ústavní soud ovšem k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelka tvrdí, že jí byla znemožněna účast na ústním jednání konaném dne 24. 10. 1996, neboť jí soud nedoručil předvolání, a že i rozsudek pro zmeškání ze dne 24. 10. 1996, čj. 21 C 91/96-24, nabyl právní moci, aniž by jej převzala.
Ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. upravuje postup při doručování písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát písemnosti nebyl doručovatelem zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, tak, že po druhém bezvýsledném pokusu o doručení, o němž byl adresát vhodným způsobem předem vyrozuměn s uvedením dne a hodiny, je písemnost uložena na poště a adresát je o uložení písemnosti vyrozuměn. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Při posuzování problematiky doručování a účinků s ním spojených vychází Ústavní soud ze svých rozhodnutí (např. II. ÚS 2/01, I. ÚS 272/96) a z judikatury obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 19/1968, Sb. soud. rozh.). Zastává stanovisko, že jen řádné a předpisům vyhovující doručení může mít zákonem předpokládané důsledky. Předvolání k ústnímu jednání i rozsudek pro zmeškání musí být doručeny do vlastních rukou účastníků. Vzhledem k tomu, že ani v jednom z uvedených případů není zákonem vyloučena možnost náhradního doručení, lze fyzické osobě doručit uložením na poště (§47 odst. 2 o.s.ř.). Je-li doručováno prostřednictvím pošty, pošta odpovídá za zjištění, zda se adresát v místě bydliště zdržuje (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck, 2000, s. 132). Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, lišící se od listin soukromých svou důkazní silou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 85/2000). Potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Obsahuje-li všechny náležitosti, učiní soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. přímo z doručenky.
Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně doručoval stěžovatelce kopii žaloby spolu s předvoláním k ústnímu jednání na den 24. 10. 1996 i napadený rozsudek pro zmeškání na adresy M. 7/581, Praha 10, a K. 24, Praha 10. Podmínkou aplikace citovaného ustanovení o náhradním doručení je, aby se adresát v místě doručení zdržoval, což nemusí být za daných okolností stav trvalý. Na všech nedoručených zásilkách pošta výslovně uvedla, že adresát písemnosti (stěžovatelka) nebyl zastižen, i když se v místě zdržuje (srov. č.l. 19, 20, 26, 27 spisu). Námitka stěžovatelky, že soud se měl zabývat zjištěním adresy jejího bydliště, je proto nedůvodná, neboť soud o ní neměl pochybnosti. Skutečnost, že soud vedle adresy M. 7/581, Praha 10, kterou stěžovatelka sama uvádí jako svou adresu (č.l. 18 výpověď daná žalobci stěžovatelkou, č.l. 28 podání stěžovatelky nazvané jako odvolání i sama ústavní stížnost), jí všechny předmětné písemnosti doručoval i na adresu K. 24, Praha 10, svědčí pouze o maximálním úsilí soudu stěžovatelce uvedené zásilky doručit. Z hlediska účelu zákonné úpravy nelze tomuto postupu nic vytknout.
Z údajů pošty na nedoručených zásilkách je zřejmé, že po druhém, předem oznámeném pokusu o doručení, jenž byl rovněž bezvýsledný, byly písemnosti ve všech případech uloženy na poště a stěžovatelka byla o uložení písemností vyrozuměna. Stěžovatelka si ani jednu z předmětných zásilek na poště v úložní době nevyzvedla, a soud proto považoval za den jejich doručení poslední den této lhůty. Na skutečnost, že všechny uvedené zásilky byly za použití zákonné fikce doručeny řádně, nemá vliv tvrzení stěžovatelky, že se o jejich doručování ve skutečnosti nedozvěděla, neboť i tato možnost je dovoleným důsledkem uvedené zákonné fikce. Stěžovatelčiným poukazem na způsob doručování usnesení ze dne 7. 10. 1998 (stěžovatelka nesprávně uvádí datum vydání usnesení 16. 10. 1998), čj. 21 C 91/96-29, se Ústavní soud dále nezabýval, neboť uvedené usnesení není ústavní stížností napadeno, a souvislost s projednávanou otázkou Ústavní soud neshledal.
Soud prvního stupně při ústním jednání dne 24. 10. 1996 dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §153b o.s.ř., a vydal proto ve věci rozsudek pro zmeškání, jenž poté, kdy byl řádně doručen všem účastníkům řízení a uplynula lhůta k podání řádného opravného prostředku, nabyl právní moci.
Důsledky závěru pošty o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje, převezme-li je soud, nejsou neodvratné. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání nesplnění podmínek předvídaných v ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. o náhradním doručení nese adresát (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec. M. Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck, 2000, s. 133). Ani v podání nazvaném odvolání proti rozsudku ze dne 27. 9. 1998 (č.l. 28 spisu, ani v jeho doplnění č.l. 31 spisu), které soud kvalifikoval jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b odst. 4 o.s.ř., ani v odvolání proti rozsudku pro zmeškání ze dne 31. 5. 2001 (č.l. 65 spisu) stěžovatelka žádné důkazy, jež by zpochybnily splnění podmínek v citovaném ustanovení nenavrhla, ačkoli k tomu byla soudem usnesením ze dne 7. 10. 1998, čj. 21 C 91/96-29, výslovně vyzvána. Návrh na prominutí zmeškání lhůty z omluvitelných důvodů ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř. do patnácti dnů po odpadnutí překážky stěžovatelka nepodala. Je tak zřejmé, že stěžovatelka, ačkoli měla dostatečný procesní prostor údajné vady postupu při doručování před obecnými soudy uplatnit a prokázat, svého práva nevyužila. Vlastním procesním postupem se tak zbavila práva účastnit se veřejného projednání věci spojeného s možností vyjádřit se k prováděným důkazům a navrhovat ve věci důkazy vlastní. Vzhledem k principu subsidiarity, jímž se Ústavní soud ve svém rozhodování řídí, není oprávněn nečinnost stěžovatelky v daném ohledu napravit.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávané věci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí za projev nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Pokud se jedná o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, je z jeho systematického řazení v Ústavě zřejmé, že garantuje zásadní principy soudní moci a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu nepodléhá uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2003 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu