ECLI:CZ:US:2003:2.US.673.02
sp. zn. II. ÚS 673/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele V. G., zastoupeného advokátem JUDr. T. M., Ph.D., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 1 T 361/2002, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, č.j. 9 To 341/2002-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, č.j. 9 To 341/2002-338, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 1 T 361/2002, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel se dle §71 odst. 5 trestního řádu s odkazem na §72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě, protože důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu trvají. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Nt 573/2001, přičemž vazba mu byla započítána ode dne zadržení, tj. od 18. 6. 2001 od 19,00 hod. Stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona tím, že dne 18. 6. 2001 bez povolení spolu s dalším obviněným přechovával v osobním vozidle 783,83 g efedrinu. Důvody vazby byly u stěžovatele spatřovány podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 14 To 389/2001 zamítl. Následně dne 2. 1. 2002 Okresní státní zástupce v Mělníku pod sp. zn. 1 Zt 982/2001 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Z odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností dále vyplynulo, že po přezkoumání spisového materiálu a zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl okresní soud k závěru, že důvody vazby dle §67 písm. a), c) trestního řádu nadále trvají, neboť existuje důvodná obava, že by stěžovatel mohl mařit trestní stíhání tím, že by se zdržoval na neznámém místě, uprchl by nebo by se skrýval, eventuelně by pokračoval v trestné činnosti, protože na území České republiky nemá trvalé, resp. stálé bydliště, ani zde nemá povolený pobyt, zaměstnání, jeho totožnost nebyla jednoznačně prokázána, a tudíž by mohl opustit území České republiky.
Napadeným usnesením krajského soudu pak byla stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení okresního soudu jako nedůvodná zamítnuta. Stížnostní soud uvedl, že z procesního i věcného hlediska nelze okresnímu soudu nic vytknout. Jeho usnesení bylo vydáno v souladu s trestním řádem, kdy okresní soud dostál své povinnosti ve smyslu §71 odst. 5 trestního řádu. Obžalovaný se měl dopustit závažné trestné činnosti a bude-li ve stíhaném rozsahu uznán vinným, hrozí mu uložení poměrně citelného trestu odnětí svobody; o tom rozhodne po provedeném dokazování s konečnou platností soud, avšak zatím je trestní stíhání stěžovatele zjevně opodstatněné, protože i v tomto stadiu řízení se stěžovatel jeví jako důvodně podezřelý ze spáchání jednání, které je kvalifikováno jako trestný čin dle §187 odst. 1), 2) písm. a) trestního zákona. Podle krajského soudu trvají obavy předvídané ustanovením §67 písm. a), c) trestního řádu, kdy kromě hrozby citelným trestem nelze pominout, že stěžovatel přijel do České republiky na turistické vízum, na pobyt zde není nijak vázán, neměl žádný legální zdroj příjmů, a nelze proto vyloučit, že v případě propuštění z vazby na svobodu by mohl uprchnout nebo se skrývat ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání či hrozícímu trestu a opakovat trestnou činnost. Stěžovatel je ve vazbě již delší dobu, délka trestního stíhání je odůvodněna jeho obtížností (dva obžalovaní, vyšetřování je spojeno s šetřením nálezu mrtvoly poškozeného V. a aktivit zemřelého I. M.). Vzhledem ke složitosti důkazní situace je zde reálná hrozba, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Krajský soud se ani neztotožnil s námitkou stěžovatele, že jeho totožnost je bezpochyby prokázána, neboť i když předložil rodný list a další doklady, neznamená to, že orgány činné v trestním řízení mohou považovat jeho totožnost za naprosto jistou, když nebylo vysvětleno, proč otisky prstů stěžovatele jsou v systému ATIS vedeny pod jiným jménem. Poukazuje-li stěžovatel na to, že obžaloba byla podána opožděně, tj. po uplynutí zákonem stanovené jednoroční lhůty pro přípravné řízení, z otisku podacího razítka na obžalobě je zřejmé, že byla podána včas dne 18. 6. 2002, a tuto skutečnost nemohou zpochybnit jakési telefonické informace nejmenovaných pracovníků státního zastupitelství.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel nejprve upozorňuje na údajná pochybení orgánů činných v trestním řízení při rozhodování ve vazebních záležitostech stěžovatele, zejména na to, že z provedených výslechů a rekognic vyplývá, že jej žádná z osob pohybujících se na drogové scéně nezná, a tak nemohl být členem žádné organizované skupiny zabývající se výrobou nebo prodejem drog, a proto i kdyby byla prokázána jakákoliv souvislost mezi nalezeným efedrinem a jeho osobou, což ovšem nebyla, bylo by možno daný skutek kvalifikovat pouze dle §187 odst. 1 trestního zákona; v takovém případě by doba vykonané vazby překračovala dobu dle §71 odst. 8 písm. a) trestního řádu, a tak měl být propuštěn na svobodu. Jestliže nebyla subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu prokázána, stěžovatel nikdy nebyl trestně stíhán a může být obviněn ze skutku, u něhož trestní zákon stanovuje trestní sazbu 1 - 5 let, pak měl být v souladu s §72 odst. 2 písm. b) trestního řádu propuštěn na svobodu. Stěžovatel dále upozornil, že opakovaně nabízel písemný slib a písemnou záruku V. F., jenž mu se souhlasem pronajímatele nabídl ubytování, jakož i M. A. G., jednatele společnosti, pro kterou stěžovatel měl po propuštění z vazby pracovat. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že obžaloba byla podána opožděně, neboť ze sdělení pracovnice Okresního státního zastupitelství v Mělníku, která se údajně měla dotazovat i na podatelně Okresního soudu v Mělníku, obžaloba do dne 18. 6. 2002 podána nebyla. Pokud jde o otázku, zda důvody vazby nadále trvají, má stěžovatel za to, že žádné konkrétní skutečnosti nenasvědčují tomu, že uprchne nebo se bude skrývat; stejně tak není pravdivé, že jeho totožnost nebyla jednoznačně prokázána, protože předložil originál rodného listu, interního ukrajinského průkazu totožnosti a maturitního vysvědčení, stejně tak jako potvrzení, že na Ukrajině nebyl nikdy stíhán. V souvislosti s tím poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, kdy u vazby útěkové musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, a tedy nepostačuje uvést jen výši hrozícího trestu, ale i míru uspořádanosti životních poměrů obviněného, okolnost, zda-li má v tuzemsku trvalý pobyt, zda jsou dány důkazy, resp. indicie z minulosti nebo současnosti, že se již o vyhýbání se trestnímu stíhání pokoušel (pokouší). Pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby dle §67 písm. a), c) trestního řádu nepostačují. Dle stěžovatele dále z principů spravedlivého procesu vyplývá pro orgány veřejné moci povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí, přičemž tato povinnost má platit i pro obžalobu. V daném případě skutková tvrzení ve znělce obžaloby obsažená jsou v logickém rozporu s jejím odůvodněním, právní hodnocení skutku je v přímém rozporu s výsledky provedených důkazů a jednání, dávané stěžovateli za vinu, je zařazeno účelově pod ustanovení jiného odstavce skutkové podstaty, než pod který to umožňuje zákon a provedené důkazy. Stěžovatel poukazuje podrobně i na vady a pochybení, jež měly nastat u hlavního líčení. Dle názoru stěžovatele v odůvodnění napadených rozhodnutí a obžaloby, která jim byla podnětem, pouhý odkaz na možnost, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání a pokračovat v páchání trestné činnosti neobstojí; předmětná odůvodnění jsou v rozporu s provedenými důkazy a pomíjejí jeho námitky a pro svou vágnost zakládají i svou nepřezkoumatelnost, což vede k protiústavnímu omezení osobní svobody. Závěrem stěžovatel poukázal na průtahy v řízení, které měl způsobit Okresní soud v Mělníku, jenž opakovaně znemožňuje rozhodovat Krajskému soudu v Praze o jeho opravném prostředku, což je dle stěžovatele v rozporu s ústavními zárukami. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že nejsou dány důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) a c) trestního řádu. Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu (§67 písm. a) trestního řádu), z usnesení okresního soudu a především pak z usnesení soudu krajského vyplývá, že stěžovatel pobývá v České republice na základě turistického víza, nemá zde trvalé bydliště, nemá pracovní povolení, jiný legální příjem ani žádné vazby a vztahy, jeho totožnost není dosud bezpečně ověřena (vzhledem k rozporu jména a otisků prstů v systému ATIS) a hrozí mu poměrně vysoký trest. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obecné soudy vycházely ze zcela konkrétních skutečností, přičemž v podstatě všechny tyto skutečnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení představují demonstrativně uvedené okolnosti, za nichž vzniká obava, že obviněný, resp. obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl ztotožnit s názorem stěžovatele v tom ohledu, že je zde dán nedostatek konkrétních skutečností, a dále ani v tom bodě, že usnesení soudů obou stupňů jsou nedostatečně zdůvodněna. Namítá-li stěžovatel, že jeho totožnost byla prokázána jím předloženými doklady nebo že má možnost ubytování a zaměstnání v České republice, je třeba jej upozornit, že Ústavní soud, jak opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů (zde i indicií) provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval, ledaže by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jestliže tedy obecné soudy - pro pochybnosti o totožnosti stěžovatele, vyplývající z nesouladu jména a otisků prstů stěžovatele v uvedeném systému - nakonec i přes doklady stěžovatelem předložené dospěly k závěru, že jeho totožnost dosud nebyla jednoznačně prokázána, nejedná se o vadu ve výše uvedeném smyslu, a tak se Ústavní soud vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným necítí být oprávněn do tohoto hodnocení zasahovat, což rovněž platí i pro další, výše zmíněnou námitku stěžovatele. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna protiústavnost aplikace §67 písm. a) trestního řádu, Ústavní soud se z důvodu procesní ekonomie již otázkou eventuelního porušení §67 písm. c) trestního řádu nezabýval. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že obžaloba byla podána opožděně, a proto měl být propuštěn na svobodu, stejnou námitkou se již zabýval stížnostní soud, jenž správně uvedl, že nelze vycházet z ústních údajů nekompetentních osob, ale z otisku podacího razítka.
Dalšími námitkami, které se týkají vad při rozhodování o vazbě v dřívějších řízeních nebo vad v řízení před soudem rozhodujícím o vině stěžovatele, se Ústavní soud nezabýval, neboť nemají bezprostřední vztah k podané ústavní stížnosti směřující proti usnesení dle §71 odst. 5 trestního řádu a na něj navazující rozhodnutí o stížnosti stěžovatele (k tomu je třeba poznamenat, že stěžovatel v prvním případě měl a ve druhém bude mít, nastanou-li pro to ústavněprávní důvody, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv možnost podat ústavní stížnost). Ústavní soud má navíc - v souvislosti s výše uvedeným - za to, že trestní stíhání stěžovatele není zjevně nedůvodné, což vyplývá i z toho, že již byla podána obžaloba a proběhlo i hlavní líčení (a ostatně ani sám stěžovatel nepopírá, že v jím řízeném automobilu byla nalezena předmětná látka). Otázku správnosti trestní kvalifikace činu, jehož se měl stěžovatel dopustit, jak je uvedena v obžalobě, bude řešit příslušný soud rozhodující o vině stěžovatele; vzhledem k posuzované ústavní stížnosti je relevantní, že se tato (přísnější) kvalifikace nejeví jako naprosto nedůvodná a účelová, protože se jedná o případ spojený s šetřením ohledně nálezu mrtvoly a aktivit další osoby.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu