ECLI:CZ:US:2003:2.US.68.03
sp. zn. II. ÚS 68/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 2 Cao 156/2002, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 188/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 29. 1. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 2 Cao 156/2002, a to pro porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Současně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení - v ústavní stížnosti ovšem nikoli přesně specifikované - části zákona č. 188/2001 Sb.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 2 Cao 156/2002, Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2002, č. j. 21 Ca 24/2002-15, kterým soud prvního stupně nevyhověl opravnému prostředku stěžovatele podanému proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 11. 2001 číslo 510 214 215, a přezkoumávané rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím byl stěžovateli přiznán od 1. 9. 2001 starobní důchod podle ust. §29 a §76 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 6 704,- Kč měsíčně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl své přesvědčení, že zákon č. 188/2001 Sb., který nebylo možné při stanovení výše starobního důchodu stěžovatele použít, má diskriminační charakter, neboť znamená obrovskou nerovnost lidí, kteří by měli mít právo na stejné zabezpečení ve stáří, pokud splňují stejné podmínky.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud si vyžádal vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí.
Ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 22. 4. 2003, se náměstek ministra J. H. ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci a k návrhu na zrušení části zákona č. 188/2001 Sb., uvedl, že je třeba jej zamítnout, protože se zákon nedotýká základního práva obsaženého v čl. 30 Listiny, neboť návrh se zjevně opírá pouze o jeho odst. 1 a pomíjí odst. 3; zákon stanoví podmínky, při jejichž splnění se výše důchodů upravuje, a to v obecné poloze, aniž by diskriminoval určitým způsobem vymezenou skupinu, přičemž za diskriminující faktor nelze považovat způsob výpočtu důchodu nebo jeho konečnou výši; vyhověním návrhu tak, jak je nastíněn, by vznikl právní stav, který by ve své formulaci bylo možno označit za zmatečný či nenormativní, a při ponechání textu čl. II napadeného zákona beze změny za stav s diskriminací již přinejmenším hraničící.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Vrchní soud v Olomouci správně konstatoval, že v přezkoumávaném případě nebyla výše procentní výměry přiznaná stěžovateli omezená částkou 5 100,- Kč, ale byla vypočtena podle zák. č. 155/1995 Sb., a stanovená částkou 5 394,- Kč a v této výši byla stěžovateli přiznána. Za daného stavu tedy nebylo možné postup uvedený v zák. č. 188/2001 Sb., v článku I. při stanovení výše procentní výměry v případě stěžovatele aplikovat. Za této situace proto odvolací soud neshledal pochybení v postupu ČSSZ při výpočtu stěžovatelova starobního důchodu a neshledal pochybení ani v postupu soudu prvního stupně, jehož rozsudkem bylo přezkoumávané rozhodnutí potvrzeno jako věcně správné.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítaného porušení čl. 30 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Protože návrh na zrušení zákona má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorický charakter, byl Ústavní soud nucen odmítnout i stěžovatelův návrh na zrušení části zákona č. 188/2001 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. května 2003