ECLI:CZ:US:2003:2.US.692.02
sp. zn. II. ÚS 692/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti L. B., zast. JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2002, č.j. 22 Ca 124/2002-22, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Přerov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 2. 2002, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-7, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2002, č.j. 22 Ca 124/2002-22, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Přerov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 2. 2002, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-7. Tímto rozhodnutím nebylo stěžovateli přiznáno vlastnictví k id. 1/6 pozemku p.č. 1925 v k.ú. P. Stěžovatel tvrdí, že shora uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel byl při jejím podání řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.
Skutková a právní stránka věci je následující. Jak již vyplývá ze skutkových zjištění v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 382/2000, stěžovatelé uplatnili dne 21. 12. 1992 u pozemkového úřadu nárok na vydání zemědělského majetku (vykoupen v roce 1966 za účelem výstavby sídliště Š. I a II). Pozemkový úřad dne 14.11.1996 vydal rozhodnutí, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-3, kterým stěžovatelům nepřiznal vlastnictví k ideálním podílům k pozemku parc. č. 1925 v kat. úz. P., když neshledal, že by k uzavření kupní smlouvy došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno, stejně jako další rozhodnutí ze dne 12.2.1998, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-4, jímž pozemkový úřad opětovně nepřiznal stěžovatelům vlastnictví k požadovanému pozemku. Po doplnění důkazů vydal pozemkový úřad napadené rozhodnutí, které odůvodnil argumentem, že nebyla při uzavření kupní smlouvy prokázána tíseň, (a proto se již nezabýval dalším zkoumáním nápadně nevýhodných podmínek). Proti rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek, v němž požadovali jeho zrušení, krajský soud však rozhodnutí potvrdil. Soud v odůvodnění rozsudku zejména poukázal na neexistenci tísně, kromě jiného též uvedl, že v nemovitosti, k níž požadovaný pozemek náležel, stěžovatelé nikdy nebydleli, neboť jejich bydliště bylo vzdálené asi 40 km, že nebylo prokázáno tvrzení o dlouhodobých silných nátlacích na uzavření kupní smlouvy, když kupujícímu nebyla známá skutečnost, že se stěžovatelé stali spoluvlastníky pozemku, a že nepříznivou sociální situaci (odkázanost na skromný příjem) si navrhovatelka vytvořila sama již několik let (v roce 1961) před uzavřením předmětné kupní smlouvy, když přestala v produktivním věku svévolně pracovat, aniž by bylo zřejmé, že pro to měla nějaké konkrétní vážné důvody. Tato rozhodnutí - rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2000, č.j. 22 Ca 216/99-26, a rozhodnutí Okresního úřadu Přerov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 4. 1999, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-5, byla následně Ústavním soudem zrušena.
V daném případě se proto jednalo o nové projednání restitučního nároku stěžovatele (jeho matka A. B. zemřela), když předcházející rozhodnutí byla většinovým stanoviskem na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 382/2000, zrušena. Ústavní soud v této souvislosti poukázal na fakt neexistence Nejvyššího správního soudu a tudíž neexistenci jiného prostředku korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost (na rozdíl od ostatních restitučních záležitostí, v nichž je zajištěno jejich víceinstanční projednání v soudním řízení). Notorickou podmínkou kladného vyřízení restitučního nároku podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je existence kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu; o takový stav nejde proto pouze v případě, kdy projev vůle v žádném směru a mimo jakoukoli pochybnost nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném období (viz též nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 349/97, nález č. 113, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15., Praha 2000, str. 99). Z tohoto důvodu je třeba hodnotit předmětnou kupní smlouvu jako úkon vyjadřující dispozici s vlastnictvím, avšak posouzení nemůže ponechat stranou odpověď na otázku, zda by k uzavření kupní smlouvy došlo bez ohledu na tehdejší sociální a ekonomické poměry. Podle většinového názoru Ústavního soudu ve shora uvedeném nálezu soud a pozemkový úřad tyto skutečnosti náležitě nereflektovaly a tím vybočily z mezí ústavnosti.
V novém posouzení této věci se Ústavní soud proto zaměřil na tuto stránku věci a dospěl k závěru, že při novém projednání věci oba orgány veřejné moci věnovaly výtkám Ústavního soudu náležitou pozornost a znovu v intencích nálezu posoudily splnění obou podmínek, tedy nejen stavu tísně, nýbrž i nápadně nevýhodných podmínek v souvislosti s politickým nátlakem v tehdejší době, popř. i překážek stanovených v §11 zákona o půdě. Pozemkový úřad nově postupoval na základě posudků znalkyně Ing. I. M. a shodných závěrů soudního znalce Ing. arch. K. K., CSc., nechal provést i místní šetření. Krajský soud znovu posoudil i otázku tísně z hlediska nálezu Ústavního soudu, sp. II. ÚS 30/2000, a zabýval se otázkou determinovaného postavení prodávajících z hlediska jejich zařazení do totalitní třídní struktury. Jestliže dospěly ústavně konformním způsobem k závěru, že tyto podmínky zde dány nebyly, není dán důvod pro další zásah Ústavního soudu.
Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatel sice zastává v dané věci jiný názor, opakujíc svou argumentaci z předchozích řízení, to však kasaci rozsudku Krajského soudu v Ostravě neodůvodňuje. Krajský soud na základě důkazního řízení provedeného pozemkovým úřadem dospěl k závěru, který již netrpí vadou z předchozího řízení. Stěžovatel tak pouze vznáší námitky k právním závěrům, které byly v nově provedeném důkazním řízení učiněny. Ty se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného zákona. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal.
Své námitky přitom stěžovatel zakládá na porušení svého základního práva vlastnit majetek. K tomuto tvrzení Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně (srov. již Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, nález č. 5). Nemůže proto jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě nevzniklo, ale teprve rozhodnutím soudu vzniknout má - jako tomu bylo v souzené věci.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu