ECLI:CZ:US:2003:2.US.706.01
sp. zn. II. ÚS 706/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatelky M. Š., právně zastoupené JUDr. J. K., advokátkou., o ústavní stížnosti proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. 19 Co 409/2001-237, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 2001, č.j. 18 C 118/96-220, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka ústavní stížností doručenou dne 10. 12. 2001 napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a svoji ústavní stížnost odůvodnila tak, že se usnesením Městského soudu v Praze [ze dne 31. 8. 2001, č.j. 19 Co 409/2001-237], jímž bylo odmítnuto její odvolání a které jí bylo doručeno dne 9. 10. 2001, cítí být dotčena ve svém právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2. Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Namítala, že soudním rozhodnutím byl rovněž porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny. Stěžovatelka uvedla, že městský soud odmítl odvolání poté, co k výzvě doplnila své odvolání, avšak nikoli způsobem odpovídajícím požadavkům zákona a namítla, že nebyla dostatečně jasně a srozumitelně poučena o tom, jakými vadami její podání trpí, a to zejména s ohledem na její věk a na to, že nemá právnické vzdělání. Stěžovatelka také namítla nepřiměřeně dlouhou dobu řízení, které trvá již šest let.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda jsou splněny podmínky pro ni stanovené v ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, v řízení jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona].
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, bylo možno napadnout žalobou pro zmatečnost [§229 odst. 4 občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění, dále jen "o.s.ř."]. Podle ust. části dvanácté, hlavy první bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž se mění občanský soudní řád (dále jen "novela o.s.ř."), není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Z obsahu usnesení městského soudu [19 Co 409/2001-237; šlo již o čtvrté rozhodnutí ve věci stěžovatelky] bylo zjištěno, že tento soud rozhodl dne 31. 8. 2001 po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně ve věci žaloby o zaplacení tak, že odmítl stěžovatelčino odvolání proti rozsudku vydaném dne 15. 2. 2001. Městský soud přitom své rozhodnutí opřel o skutečnost, že stěžovatelka byla řádně poučena v souladu s novelou o.s.ř. o možnosti návrh odmítnout a že lhůta daná k doplnění odůvodnění odvolání uplynula, aniž byly vady podání náležitě odstraněny.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadá odmítavé rozhodnutí o odvolání, pak nelze pominout, že podle §229 odst. 4 o.s.ř. se mohla zrušení tohoto usnesení domáhat žalobou pro zmatečnost, tedy že pro nápravu takového rozhodnutí je z vůle zákonodárce jako procesní prostředek k ochraně práva určena žaloba pro zmatečnost, jejíž podání je zcela na vůli stěžovatelky a která je přípustná ex lege. Námitky směřující proti postupu městského soudu mohly být uplatněny v podané žalobě pro zmatečnost, která však podána nebyla, jak je patrné ze sdělení právní zástupkyně stěžovatelky a ze sdělení městského a obvodního soudu. Jinak řečeno, ze zákona (o. s. ř.) plyne zákonný nárok stěžovatelky podat žalobu pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které právě ve své ústavní stížnosti uvádí. Pokud stěžovatelka, jsa řádně zastoupena osobou znalou práva, podala ústavní stížnost v zákonné šedesátidenní lhůtě od doručení usnesení o odmítnutí odvolání, mohla nepochybně ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí [§234 odst. 1 o.s.ř.] rovněž podat žalobou pro zmatečnost. Tato skutečnost bohužel vede k závěru, že návrh je nepřípustný [§75 odst. 1 zákona ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona], neboť stěžovatelka před jeho podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytoval, byla v posuzovaném případě žaloba pro zmatečnost, která však podána nebyla, čímž vznikla překážka, která nemohla být překonána a ústavní stížnost nemohla být věcně přezkoumána.
Ústavním soudem nebyly shledány okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že by ústavní stížnost týkající se tohoto občanskoprávního sporu přesahovala svým významem podstatně osobní zájmy stěžovatelky. Důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona zde nebyl.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3
zákona].
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj
V Brně dne 1. dubna 2003