ECLI:CZ:US:2003:2.US.711.02
sp. zn. II. ÚS 711/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti opatření vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Opavě, ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. ČVS: OVOP - 1986/10-99, opatření vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, pracoviště Opava, ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. ČVS: KVSM - 544/22-2000, a ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. ČVS: KVSM - 544/22-2000, opatření policejního rady Policie České republiky, Správy SM kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Opava, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. ČVS-KVSM: 344/22-2000, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 54 T 10/2001, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 5 To 113/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2002 a doplněným dne 20. 12. 2002, domáhal zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že nenastaly procesní účinky zahájení jeho trestního stíhání, neboť sdělení obvinění neobsahuje nezbytné náležitosti.
Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti a z listin vyžádaných od Krajského státního zastupitelství v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo opatřeními vyšetřovatele ze dne 16. 11. 1999, 20. 12. 2000 a 21. 12. 2000 sděleno obvinění pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, spáchané ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, podal na stěžovatele dne 25. 4. 2001, pod sp. zn. 4 KZv 179/2000, obžalobu. Krajský soud v Ostravě obžalobu projednal v neveřejném zasedání. Usnesením ze dne 17. 4. 2002, čj. 54 T 10/2001-417, vrátil trestní věc stěžovatele k došetření. O stížnostech stěžovatele a státního zástupce rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který je zamítl svým usnesením ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 5 To 113/2002. Po vrácení věci do stádia přípravného řízení upozornil policejní rada svým opatřením ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. ČVS - KVSM: 344/22-2000, stěžovatele na změnu právní kvalifikace s tím, že jednání, pro něž mu bylo sděleno obvinění dne 16. 11. 1999 a které bylo od 9. 11. 2000 posuzováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, bude nadále posuzováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Dále ho upozornil, že jednání, pro něž mu byla sdělena obvinění dne 20. 12. 2000 a 21. 12. 2000, budou nadále posuzována jako dva trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Mezi základní atributy institutu ústavní stížnosti náleží požadavek jeho subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Případné procesní závady přípravného řízení lze odstranit i z podnětu obviněného [např. podnět k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb. nebo žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle §157a) trestního řádu]. V procesu, který probíhá, lze tudíž případné vady napravit zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, II. ÚS 205/2000).
Napadená opatření orgánů činných v přípravném řízení jsou jedním z kroků v kontinuálním toku trestního řízení. Aby je však bylo možno kvalifikovat jako ústavně relevantní zásah do základních práv a svobod, musela by být spojena s pronikavým zásahem do lidských práv, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením osoby, zadržením a otevřením listovní zásilky). V takovém případě by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou.
V projednávané věci nebyla opatření trestních orgánů spojena s natolik pronikavým zásahem, který by navíc nebylo možno napravit jinak. Sám stěžovatel mohl požádat o přezkoumání postupu vyšetřovatele dle §167 trestního řádu či o přezkoumání postupu policejního rady či dozorového státního zástupce dle ustanovení §157a) trestního řádu. Z obsahu spisového materiálu i podané ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by takové možnosti využil. Je třeba zdůraznit, že důvodnost obvinění bude předmětem dalšího řízení, v němž může stěžovatel realizovat veškerá svá práva dle příslušných právních norem. Nadto mu zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel navrhuje zrušit i usnesení Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jimiž byla jeho trestní věc vrácena k došetření státnímu zástupci. Uvedené obecné závěry Ústavního soudu lze aplikovat i na tuto část ústavní stížnosti s tím, že z naznačených mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu rovněž vyplývá, že Ústavní soud přezkoumává toliko rozhodnutí pravomocná, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné takové ústavní stížnosti, jež byly namířeny proti pravomocným rozhodnutím, jimiž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. II. ÚS 650/01). V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutím, jimiž byla trestní věc stěžovatele vrácena k došetření, tedy ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj