ECLI:CZ:US:2003:2.US.715.02
sp. zn. II. ÚS 715/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci stěžovatelky K. zastoupené advokátem Doc. JUDr. K. K., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, č.j. 20 Cdo 1060/2001-407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, č.j. 20 Cdo 1060/2001-407. Tímto rozhodnutím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č.j. 26 Co 358/99-278, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 2. 1999, č.j. 6 C 1537/98-113, jímž bylo určeno, že stěžovatelka je vlastníkem pozemků v kat. území H., a to parcely č. 245/1 o výměře 289.220 m2 a parcely č. 298 o výměře 322.062 m2; současně Nejvyšší soud ČR zrušil i citovaný rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud ČR porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení spatřuje v tom, že dovolací soud zrušil rozsudky obou předchozích instancí, aniž jim poskytl závazný právní názor, odůvodnění je neočekávané a vzhledem ke stěžovatelce nepřesvědčivé a rovněž z něj nevyplývá, jaké by stěžovatelka mohla uplatnit protiargumenty a důkazy. Vzniká zde nebezpečí průtahů vyřízení její věci, přestože se svou žalobou uspěla u soudu prvého i druhého stupně; v důsledku toho byl zvýhodněn vedlejší účastník (Česká republika - Pozemkový fond ČR). Dle názoru stěžovatelky, i když se řízení obnovuje u soudu první instance, vzhledem k uvedeným vadám je rozhodnutí Nejvyššího soudu nezpůsobilé k aplikaci. Protože proti rozhodnutí o dovolání není další řádný opravný prostředek přípustný, podává stěžovatelka ústavní stížnost.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou - vzhledem ke své povaze - způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§72 odst. 1 zákona) za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V daném případě stěžovatelka však bude mít po vydání nového rozhodnutí k dispozici opravné prostředky, a teprve až po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li k tomu mít ústavněprávní důvody. K námitce ohledně průtahů v řízení Ústavní soud doplňuje, že neodůvodněné průtahy z povahy věci nemohou spočívat ve využití instančního postupu, ale pouze v postupu konkrétního soudu spočívajícím např. v nenařizování jednání, bezdůvodné odročování, apod.
Vzhledem k tomu, že nebyly Ústavním soudem zjištěny důvody pro přijetí ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 zákona, na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný návrh odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2003
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu