ECLI:CZ:US:2003:2.US.716.02
sp. zn. II. ÚS 716/02
Usnesení
II. ÚS 716/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti zásahu Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva spravedlnosti ČR do ústavně zaručených základních lidských práv, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 11. 2002 došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti zásahu Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva spravedlnosti ČR do stěžovatelových základních lidských práv. Tento zásah spočívá dle stěžovatele v nekonání v trestní věci 35 T 15/2001, kdy Krajský soud v Ostravě pokračuje v průtazích a nezabývá se podáními stěžovatele předkládanými soudu. Stížnosti na průtahy řízení, podané stěžovatelem předsedovi Krajského soudu v Ostravě, nebylo vyhověno. Stížnost Ministerstvu spravedlnosti ČR podle §174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve které stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s vyřízením jeho stížnosti na průtahy v řízení, byla vyhodnocena jako nedůvodná. Odtud stěžovatel dovozuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jeho věc není projednána bez zbytečných průtahů, čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soud ve věci nepostupuje a nezabývá se jeho návrhy, a čl. 26 Listiny, neboť v důsledku pozastavení výkonu advokacie je nečinností soudu porušováno i právo stěžovatele podnikat.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovateli bylo dne 26. 2. 2000 sděleno obvinění pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. Představenstvo České advokátní komory (ČAK) proto rozhodlo 10. 4. 2001 o pozastavení výkonu advokacie stěžovateli do pravomocného skončení trestního řízení. Žaloba Krajskému soudu v Ostravě byla vrchním státním zástupcem podána 24. 8. 2001. Předseda senátu 27. 3. 2002 navrhl prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení do 30. 9. 2002 v souladu s §183 odst. 3 trestního řádu, tomuto návrhu předseda Krajského soudu vyhověl. Hlavní líčení pak bylo 16. 7. 2002 nařízeno na 9. 9. - 4. 10. 2002. Od podání žaloby do nařízení hlavního líčení neučinil soud ve věci žádný úkon a nereagoval na stěžovatelovy opakované návrhy na zastavení trestního stíhání a na jeho vyjádření k obžalobě. Stěžovatel rovněž 14. 10. 2002 navrhl vyloučení předsedy senátu, Krajský soud 11. 11. 2002 o tomto návrhu rozhodl usnesením, jímž předsedu senátu nevyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci.
Ústavní soud opakuje, že mu nepřísluší dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a že je do ní oprávněn zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost shledává zjevně neopodstatněnou.
Jádro ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelem namítaných průtazích v řízení. Pokud je v tomto směru napadán Krajský soud v Ostravě, jedná se v jeho případě o dobu od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení, tedy o přibližně 11 měsíců. Nelze než souhlasit se stěžovatelem v tom, že soud by měl ze zákona postupovat tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí, obdobně tak stanoví trestní řád (§181 odst. 2). Stejně tak však nelze usuzovat na eventuální průtahy v řízení pouze z doby, kdy soud ve věci nejedná bez zřetele k specifikům jednotlivých případů. Ve věci stěžovatele (35 T 15/2001) bylo stíháno 17 osob, spisový materiál obsahuje dle žádosti předsedy senátu (ze dne 27. 3. 2002) cca 17.000 stran "a další desítky tisíc stran příloh". Ústavnímu soudu nepřísluší stanovovat, v jaké lhůtě by soudce měl nařídit hlavní líčení, pokud se nicméně v dané věci jednalo o přibližně 11 měsíců, Ústavní soud tuto dobu nepovažuje za nepřiměřenou do té míry, aby došlo k zásahu do práv protiústavní intenzity.
Pokud stěžovatel brojí proti skutečnosti, že soud nerozhoduje o jeho návrzích, je Ústavní soud toho názoru, že o nich soud není povinen rozhodovat bezprostředně, a ani v tomto ohledu tedy nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Co se týče pozastavení výkonu advokacie představenstvem ČAK, stěžovatel jistě je tímto rozhodnutím omezen ve svém právu podnikat, nicméně děje se tak zcela ústavně konformním způsobem, neboť se jedná o zákonem stanovené podmínky a omezení pro výkon určitého povolání ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny, mezi než patří i zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, předvídané pozastavení výkonu činnosti ze zákonem stanovených důvodů a v zákonem předvídaných případech dle §9 tohoto zákona.
Ohledně průtahů v řízení je rovněž možno poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. ve věcech Punzelt proti České republice (2000), Pélissier a Sassi proti Francii(1999) či Kemmache proti Francii (1991). Zde je rovněž formulován princip, že přiměřenost délky řízení musí být posouzena ve světle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, tj. především složitosti případu, chování stěžovatele a příslušných státních orgánů.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2003
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu