ECLI:CZ:US:2003:2.US.723.01
sp. zn. II. ÚS 723/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. R. S., 2) Ing. K. J., a 3) P. J., právně zastoupených Mgr. L. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 17 Co 393/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 12. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, a dále rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 17 Co 393/2000, a to pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
Napadeným rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 17 Co 393/2000, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé) domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3, II. kategorie, o velikosti 2+1 s přísl., v 1. nadzemním podlaží, kterou dali žalobci žalované Ing. H. O. a žalovanému F. O. dne 10. 5. 1995 z důvodu uvedeného v ust. §711 odst. 1 písm. a) a g) obč. zák., s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovaná Ing. H. O. a žalovaný F. O. jsou povinni byt vyklidit do 15ti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalovaným již nesvědčí právo nájmu k předmětnému bytu, a nejsou proto ve sporu o přivolení k výpovědi pasivně legitimováni. Podle odůvodnění rozsudku obvodní soud vycházel v zamítavém rozhodnutí ve vztahu k oběma žalovaným z toho, že na jejich straně došlo k tzv. relativnímu zániku nájemního práva k předmětnému bytu jeho přechodem na dceru, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že oba žalovaní opustili společnou domácnost, kterou vedli s dcerou v předmětném bytě a odstěhovali se do vlastního rodinného domu.
Protože společně s ústavní stížností podali stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.
Usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1241/2002, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů podle ust. §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako dovolání opožděné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud nad rámec uvedl, že i kdyby bylo dovolání stěžovatelů včasné, musel by dovolací soud vyvodit zákonné důsledky podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ze skutečnosti, že v souzené věci nemá přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku oporu v žádném procesním ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Zmatečnostní vady ve smyslu ust. §237 odst. 1 o. s. ř., dovolatelé nenamítali a z obsahu spisu se jejich existence nepodávala, nebyly naplněny předpoklady uvedené v ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nešlo ani o případ podřaditelný pod ustanovení §239 odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 20 Cdo 1653/98), že institut přechodu nájmu bytu upravený v ust. §706 odst. 1 obč. zák. (resp. v §708 obč. zák.) je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, v právu po smrti nájemce (resp. po opuštění společné domácnosti nájemcem) byt volně pronajmout.
Vlastník nemovitosti je tedy podle stěžovatelů na základě ustanovení občanského zákoníku povinen strpět přechod práva nájmu na zákonem určený okruh osob při splnění zákonných podmínek. Stěžovatelé poukazují na čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dle názoru stěžovatelů je veřejný zájem ustanovení §708 obč. zák., dán zájmem na ochraně osob žijících s nájemcem ve společné domácnosti, před situací, kdy bez ohledu na svoji vůli ztrácejí právní důvod, od něhož až dosud odvozovali svoje právo na bydlení a zároveň nelze-li na nich spravedlivě požadovat, aby se přestěhovali spolu s dosavadním nájemcem. Na základě odůvodněného veřejného zájmu lze pak naopak po pronajímateli, tj. vlastníku dotčené nemovitosti spravedlivě žádat, aby strpěl přechod práva nájmu bytu. Stěžovatelé poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, ve kterém Nejvyšší soud ČR uvedl, že musí být přihlédnuto i k tomu, je-li spravedlivé žádat, aby zájmy osoby, která v bytě bydlí bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmů vlastníka na realizaci vlastnického práva. Pouze takovýto výklad ust. §708 obč. zák., je podle názoru stěžovatelů v souladu se základními principy obsaženými v Listině, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavě a dostatečně šetří ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny podstatu a smysl vlastnického práva.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti poukázali na povinnost státních orgánů vykládat ustanovení právního předpisu ústavně konformním způsobem (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/96).
Podle názoru stěžovatelů měly obecné soudy v předmětné věci zkoumat :
1. zda byly splněny podmínky přechodu nájmu z důvodu opuštění společné domácnosti ve smyslu ust. §708 obč. zák., z formálního hlediska, a současně,
2. zda lze po osobě, která žila s nájemci ve společné domácnosti spravedlivě požadovat, aby se s nájemci přestěhovala do nového bytu, a současně,
3. zda zájmy osoby, která v bytě žila s nájemci, jsou upřednostněny na úkor vlastnického práva stěžovatelů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že nikdy netvrdili, že je v rozporu s dobrými mravy, když mladá dospělá žena nechce žít s rodiči a chce se postavit na vlastní nohy. Obecné soudy se však měly zabývat především otázkou, zda lze po této dospělé mladé ženě spravedlivě požadovat, aby se přestěhovala se svými rodiči do nově vybudované vily, která svými rozměry podstatně přesahuje výměru jejich dosavadního bytu a nachází se ve stejné oblasti bydlení jako jejich dosavadní bydliště, přičemž tato mladá dospělá žena se svými rodiči velmi dobře vychází.
Dále měly obecné soudy podle stěžovatelů zkoumat, zda zájmy dcery žalovaných, tj. vůle žít odděleně od rodičů, mají být upřednostněny na úkor vlastnického práva stěžovatelů, tj. v daném případě volně se svojí věcí nakládat, když dosavadní nájemci dostatečně projevili svoji vůli předmětný byt již neužívat. Stěžovatelé si kladou otázku, jaký je veřejný zájem na tom, aby M. O. žila samostatně a postavila se na vlastní nohy?
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 12 C 77/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci a vyjádření Ing. H. O. a F. O.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 17. 10. 2002, setrval na svém právním názoru vyjádřeném v rozsudku tamního soudu ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 12 C 77/99, a ztotožnil se rovněž s právním názorem odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 5. 11. 2002, odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku. Dále odvolací soud uvedl, že v dané věci se nejednalo o nové omezení vlastnického práva žalobců (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelů), nájemní právo již existovalo z minulé doby a předmětem sporu naopak bylo jeho ukončení. Poukázal na to, že pro přechod nájemního práva jsou zákonem stanovena pravidla, jejichž splnění je třeba zkoumat, a pouze za jejich dodržení může k přechodu nájmu dojít. Výklad těchto ustanovení podle odvolacího soudu v sobě nezahrnuje zvažování zájmu vlastníka a porovnávání tohoto zájmu se zájmem nájemce a nezahrnuje v sobě ani zkoumání otázky veřejného zájmu na přechodu práva nájmu. Tyto otázky podle odvolacího soudu je možné zkoumat pouze z hlediska případného rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., což soud učinil a své hodnocení zdůvodnil.
Ing. H. O. a F. O. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. 11. 2002 poukázali na to, že dle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1241/2002, bylo dovolání stěžovatelů k uvedenému soudu podáno opožděně, a z tohoto důvodu bylo také odmítnuto. S ohledem na uvedené nevyčerpali stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Po věcné stránce ve svém vyjádření Ing. H. O. a F. O. uvedli, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny, je nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Takovým zákonem, na základě kterého lze ve veřejném zájmu omezovat vlastnické právo, je občanský zákoník, ust. §685 a násl., resp. §706 a §708 obč. zák. Tato zákonná úprava, uvádějí Ing. H. O. a F. O., chrání a upravuje právo nájmu bytu, a to v souladu s ústavními zákony (čl. 11 Listiny), neboť se jedná o dovolený zásah do vlastnického práva. Veřejným zájmem podle Ing. H. O. a F. O. je v daném případě zájem na zvýšené ochraně nájemního práva a jeho trvání, resp. přechodu v případě smrti nájemce či trvalého opuštění bytu nájemcem za situace, že tento nájemce žil v den své smrti (svého trvalého odchodu z bytu) ve společné domácnosti s osobami (osobou) vyjmenovanými v zákoně, které nemají vlastní byt. Takové osoby jsou pak bez svého zavinění vystaveny situaci, kdy ačkoli v bytě žily společně a trvale s nájemcem, v okamžiku jeho smrti či trvalého odchodu, odpadá právní důvod jejich užívání bytu. Institut přechodu nájmu bytu právě na tyto situace dopadá a řeší je. Tuto zákonnou úpravu přechodu nájemního práva je samozřejmě třeba podle Ing. H. O. a F. O. aplikovat také v souladu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 obč. zák., kdy lze odepřít výkon práva v případě jeho rozporu s dobrými mravy. Skutkový stav, tak, jak byl v řízení prokázán, nenasvědčuje, že by v daném případě došlo k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, a že by z tohoto důvodu mohl soud výkon práva odepřít. M. O., na kterou nájemní právo k předmětnému bytu přešlo v důsledku trvalého odchodu jejích rodičů z bytu, nesvědčí k rodinnému domu jejích rodičů žádné právo - vlastnické, nájmu apod. Pouze na základě skutečnosti, že bývalí nájemci bytu jsou jejími rodiči a zároveň vlastníky rodinného domu, nelze spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy a odepřít jí výkon nájemního práva. Nespornou je podle Ing. H. O. a F. O. skutečnost, že M. O. vlastní byt neměla a nemá, tedy v době trvalého odchodu jejích rodičů ze společné domácnosti, s nimi žila ve společné domácnosti a neměla vlastní byt. Vlastní byt nemá ani v současné době. Z uvedených důvodů Ing. H. O. a F. O. Ústavnímu soudu navrhli, aby byla předmětná ústavní stížnost zamítnuta.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání přípustné z žádného z důvodů uvedených v příslušných ustanoveních o. s. ř., nebylo (což ostatně konstatoval i dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí), a tak rozhodnutím o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud tedy konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud je především nucen zdůraznit, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 210/2000, publ. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, č. 166, a dále sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. I. ÚS 336/99, sp. zn. II. ÚS 369/01), již několikrát konstatoval, že jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského zákoníku v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Podle ust. §706 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že sním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Ustanovení §706 ost. 1 obč. zák., platí podle ust. §708 obč. zák., i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně konstatoval, že právní skutečnost přechodu nájmu bytu nastává přímo ze zákona tam, kde jsou splněny zákonem stanovené podmínky dle ust. §706 odst. 1 a §708 obč. zák. Těmito podmínkami je jednak skutečnost, že osoba, na níž má nájem přejít, žije - pokud se v projednávané věci jedná o dceru - s původním nájemcem v den opuštění ve společné domácnosti, a jednak, že nemá vlastní byt. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že obě tyto podmínky dcera M. O. splňovala.
Po prokázání splnění zákonem stanovených podmínek pro přechod nájmu bytu dle §706 odst. 1 a §708 obč. zák., tedy obecné soudy správně v projednávané věci dospěly k závěru, že Ing. H. O. a F. O. nejsou v předmětném sporu pasivně legitimováni, neboť jim již nesvědčí právo nájmu k předmětnému bytu.
Provedeným dokazováním (svědeckými výpověďmi, faktickým chováním Ing. H. O. a F. O., dopisy ze dne 25. 1. 1999 a 28. 4. 1999, vyjádřením právního zástupce Ing. H. O. a F. O. k žalobě datované dnem 17. 7. 1999 ad.) totiž bylo zjištěno a účastníky řízení ani nebylo zpochybněno, že Ing. H. O. a F. O trvale opustili předmětný byt ke dni 18. 1. 1999, když se odstěhovali do nově postaveného domu s úmyslem se do předmětného bytu již zpět nenastěhovat. A protože nebylo sporu o tom, že dcera vedlejších účastníků M. žila se svými rodiči před jejich odstěhováním se dne 18. 1. 1999 v předmětném bytě ve společné domácnosti, neměla jakýkoliv právní vztah k jinému bytu a v řízení bylo prokázáno, že po odstěhování se rodičů zůstala sama nadále bydlet v předmětné bytě a s rodiči se do jejich domu neodstěhovala, oba obecné soudy správně dovodily, že splnila všechny zákonem stanovené podmínky pro přechod nájmu bytu ve smyslu ut. §706 odst. 1 a §708 obč. zák., a je tedy nyní jedinou nájemkyní předmětného bytu. Přechodem nájmu na dceru naopak přestalo svědčit právo společného nájmu k uvedenému bytu Ing. H. O. a F. O, a proto ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu nejsou v daném případě pasivně legitimováni.
Ustanovení §708 obč. zák. (stejně jako ust. §706 obč. zák.) je právní normou kogentní povahy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy) proto nemůže účinky ust. §708 obč. zák., ve spojení s ust. §706 odst. 1 obč. zák., ve vztahu k dceři Ing. H H. O. a F. O. vyloučit. Jde totiž o ustanovení, které může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale odvrátit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost a nemůže být oporou pro odepření ochrany takto nabytého práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, též SJ č. 8/2000).
Nad rámec Ústavní soud dodává, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. rovněž nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, neboť tento postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94). Na základě ust. §3 odst. 1 obč. zák. není přípustné ani právo založit, ale lze jen odepřít jeho výkonu ochranu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1148/99).
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud v projednávané věci k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k namítanému porušení porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 4 odst. 4 Listiny, ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 14. ledna 2003