ECLI:CZ:US:2003:2.US.745.01
sp. zn. II. ÚS 745/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti U., s. r. o., zastoupené JUDr. Š. F., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, č. j. 35 Cm 118/2001-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 27. 12. 2001 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, č. j. 35 Cm 118/2001-25, kterým Městský soud v Praze vyloučil vzájemný návrh stěžovatelky proti H. Co. o zaplacení 193.041,83 Kč s přísl. k samostatnému projednání a uložil stěžovatelce, aby do 15 dnů doplnila vzájemný návrh ze dne 17. 10. 2001 o tvrzení, ze kterých lze usoudit na pravomoc soudu ČR a příslušnost zdejšího soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soudu"), a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2002 konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná a uvedl, že ve věci, sp. zn. 35 Cm 118/2001, vedené u tohoto soudu, je stěžovatelka v procesním postavení žalované a žalobcem je zahraniční právnická osoba H. Co. Předmětem sporu je zaplacení 4,291.300,28 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížnost směřuje k té části napadeného usnesení, ve které vzájemný návrh stěžovatelky byl vyloučen k samostatnému projednání. Přitom, jak sama stěžovatelka uvádí, vyloučený vzájemný návrh byl podán s úmyslem zabránit soudu rozhodnout věc vydáním rozsudku pro uznání bez nařízení soudního jednání, ač tento postup soudu byl zcela v souladu s ustanovením §153a odst. 4 občanského soudního řádu. V den doručení vzájemného návrhu stěžovatelky dne 22. 10. 2001 byla procesní situace taková, že před tím došlo ze strany stěžovatelky k uznání předmětného nároku žaloby v souladu s ustanovením §114b odst. 5 občanského soudního řádu dne 19. 9. 2001 (stěžovatelka se vyjádřila k žalobě pozdě a žádost o prominutí lhůty podaná faxem podle ustanovení §42 občanského soudního řádu písemně do tří dnů nepotvrdila, proto k ní soud nemohl přihlížet). Účastníci byli o tom, že věc bude rozhodnuta podle ustanovení §153a odst. 4 občanského soudního řádu bez soudního jednání a o termínu vynesení rozsudku pro uznání, vyrozuměni dne 2. 10. 2001, aby se jeho veřejného vyhlášení mohli v souladu se svými procesními právy zúčastnit. Na to stěžovatelka podala vzájemný návrh a žádala, aby soud žalobu vůči ní zamítl v plném rozsahu, protože předmětný nárok žalobce po jeho uznání zanikl započtením, a domáhala se proti žalobci zaplacení 193.041,83 Kč s příslušenstvím. Z procesního hlediska byl tedy vzájemný návrh odvoláním uznání nároku žalobce, takový úkon však občanský soudní řád nepřipouští. Dojde-li soudu uznání nároku podle ustanovení §153a občanského soudního řádu, je soud povinen rozhodnout věc rozsudkem pro uznání. Přitom se nezabývá zjišťováním skutkového stavu věci, ale zkoumá, zda jsou splněny podmínky ustanovení §153a občanského soudního řádu. Soud proto nemohl zkoumat, zda nárok žalobce skutečně započtením stěžovatelky zanikl, vzájemný návrh zaslal žalobci, aby mu dal možnost vzít žalobu zpět pro případ, že by s jeho tvrzením souhlasil. To žalobce neučinil. Právě proto, aby stěžovatelku nezkrátil v jejím právu na soudní ochranu, a aby o jejím návrhu mohl soud rozhodnout, když ve věci, sp. zn. 35 Cm 118/2001, to za stávající procesní situace nebylo možné, soud vyloučil vzájemný návrh k samostatnému projednání, a to v rozsahu 193.041,83 Kč, neboť ve zbytku podle vlastního tvrzení stěžovatelky její nárok za žalobcem zanikl započtením pohledávky ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Výše nároku stěžovatelky uvedená ve výroku napadeného rozhodnutí nijak neomezuje stěžovatelku v tom, aby v případě, že ve skutečnosti k započtení nedošlo, uplatnila svůj nárok vůči žalobci v původní výši v témže soudním řízení za použití ustanovení §95 občanského soudního řádu změnou žaloby. Napadeným rozhodnutím soud nerozhodoval o oprávněnosti výše nároku stěžovatelky. Napadené rozhodnutí neupírá stěžovatelce soudní ochranu a nemohlo ani jinak stěžovatelku poškodit, neboť se v něm projednání jejího návrhu soudem neodmítá ani se o jejím nároku meritorně nerozhoduje. Jedná se o čistě procesní rozhodnutí, kterým soud upravuje vedení řízení a proti kterému podle ustanovení §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu není odvolání přípustné. Vydání napadeného rozhodnutí je zcela v souladu s ustanovením §97 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého soud může vzájemný návrh vyloučit k samostatnému projednání, pokud tu nejsou podmínky pro spojení věcí, ty podle ustanovení §112 odst. 2 občanského soudního řádu nejsou dány tam, kde jsou v návrhu uvedeny věci, které se ke spojení nehodí. Vzájemný návrh pojmově zahrnuje návrh na zamítnutí žaloby a požadavek na přiznání nároku proti žalobci. To vylučuje jeho společné projednání ve věci, kde byl před jeho podáním nárok žaloby uznán.
Na základě ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyjádření účastníka, dospěl Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí (např. usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 90/01) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Posoudil ji z hlediska své příslušnosti, kterou je ochrana ústavních práv a svobod fyzických a právnických osob a z hlediska dodržení ústavních pravidel soudního řízení při jeho vydání.
Stran napadeného usnesení o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání, které je usnesením upravujícím vedení řízení, a proti kterému není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], lze postupu městského soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, stěží co vytknout. Právní závěry městského soudu jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování a odpovídají intencím relevantních ustanovení občanského soudního řádu, která byla ve věci aplikována, jmenovitě ustanovení §97 odst. 2 občanského soudního řádu, který stanoví, že soud může vzájemný návrh vyloučit k samostatnému řízení, jestliže tu nejsou podmínky pro spojení věcí. Vyloučením vzájemného návrhu k samostatnému projednání soud v podstatě jednal tak, že respektoval právo účastníků řízení, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka podala proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, č. j. 35 Cm 118/2001-25, odvolání a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2002, č. j. 12 Cmo 99/2002-64, ve výroku I. toto odvolání odmítl podle §218 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
Z uvedených důvodů a také s přihlédnutím k tomu, že usnesení o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu