ECLI:CZ:US:2003:2.US.754.02
sp. zn. II. ÚS 754/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., právně zastoupené JUDr. L. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 253/2002-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 9. 12. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 253/2002-149, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2000, č. j. 18 C 209/96-96, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2001, č. j. 18 C 209/96-110, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaný Výzkumný ústav p. a s., a. s., byl uznán povinným vydat žalobkyni I. K. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) dům čp. 511/15, č. parc. 1881 v kat. úz. P. a aby žalovaný Obvodní podnik bytového hospodářství v P., státní podnik v likvidaci, se sídlem v P. byl uznán povinným vydat žalobkyni dům čp. 523/13 č. parc. 1882 v kat. úz. P.
Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 253/2002-149, podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl pro jeho nepřípustnost
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 253/2002-149, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, tak počala plynout již ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu se uvádí (na str. č. 3 rozsudku), že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce doručen k rukám jejího zplnomocněného zástupce dne 19. 12. 2001. Ústavní stížnost podala stěžovatelka u Ústavního soudu dne 9. 12. 2002. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, tedy byla podána až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rovněž výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatelky podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítnuto pro jeho nepřípustnost. Tento soud však nerozhodoval ve věci samé a procesní pochybení Nejvyššího soudu ČR, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, a toto ani nebylo Ústavním soudem zjištěno.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, a sice v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 253/2002-149, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 28. ledna 2003