ECLI:CZ:US:2003:2.US.780.02
sp. zn. II. ÚS 780/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele R. Z., zastoupeného advokátem JUDr. T. Š., o ústavní stížnosti proti opatření Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 NZt 8/2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2002, domáhal zrušení opatření Nejvyššího státního zastupitelství uvedeného v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavních práv zakotvených v čl. 80 odst. 1 Ústavy, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a v mezinárodních smlouvách. Má za to, že policejní orgán, který vydal dne 13. 9. 2002, pod čj. ČTS: PPR-103/FKOS-10-2002, upozornění na změnu právní kvalifikace jeho trestního jednání ve skutečnosti nahradil skutek uvedený ve sdělení obvinění ze dne 2. 4. 2001 skutkem zcela novým, odlišným a netotožným. Nadřízený státní zástupce neshledal v předmětném postupu pochybení. Dle přesvědčení stěžovatele však mělo být nezákonné opatření policejního orgánu zrušeno, neboť skutek popsaný ve výroku sdělení obvinění nemůže být považován za totožný se skutkem uvedeným v upozornění na změnu právní kvalifikace.
Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dne 2. 4. 2001 sděleno obvinění pro dva útoky pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu dle ustanovení §250b) odst. 1, 5 trestního zákona. Policejní orgán upozornil dne 7. 5. 2002 stěžovatele na změnu právní kvalifikace prvního útoku uvedeného pokračujícího trestného činu a trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, pro nějž bylo stěžovateli sděleno obvinění dne 7. 5. 2001, s tím, že oba trestné činy budou nadále posuzovány jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Stěžovatel požádal dne 29. 5. 2002 Vrchní státní zastupitelství Olomouc, pracoviště Ostrava, o přezkoumání postupu v souvislosti se změnou právní kvalifikace. Státní zástupce přezkoumal v souladu s ustanovením §157a) odst. 1 trestního řádu zmíněný postup policejního orgánu. S námitkou stěžovatele se neztotožnil. Neshledal důvod k jakýmkoli opatřením, o čemž stěžovatele dne 20. 6. 2002 vyrozuměl. Dne 17. 7. 2002 byla na Nejvyšší státní zastupitelství v Brně doručena žádost stěžovatele o výkon dohledu. Stěžovatel v ní namítal nesprávnost postupu policejního rady při změně právní kvalifikace a následného postupu dozorujícího státního zástupce při vyřízení žádosti o přezkoumání postupu policejního rady. Nejvyšší státní zastupitelství shledalo podnět k výkonu dohledu důvodným a dne 26. 8. 2002 uložilo dozorujícímu státnímu zástupci zabezpečit nápravu nezákonného stavu, který ve věci stěžovatele nastal po upozornění na změnu právní kvalifikace. Policejní orgán vydal dne 13. 9. 2002, pod čj. ČTS: PPR-103/FKOS-10-2002, na pokyn dozorujícího státního zástupce upozornění na změnu právní kvalifikace s tím, že jednání, popsané v původním písemném sdělení obvinění ze dne 2. 4. 2001 pod bodem 1) jako jeden z útoků pokračujícího skutku původně kvalifikovaného jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b) odst. 1, 5 trestního zákona, bude dále právně posuzováno jako samostatný skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Stěžovatel znovu požádal o přezkoumání pokynu dozorujícího státního zástupce i postupu policejního orgánu. Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k závěru, že opatření o změně právní kvalifikace i písemný pokyn dozorujícího státního zástupce jsou v souladu se zákonem. O svém závěru vydalo dne 23. 10. 2002, pod sp. zn. 5 NZt 8/2001, písemné vyrozumění, jež stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. To vyslovilo přesvědčení, že stěžovatel se nenachází v situaci, jež by vyžadovala zásah Ústavního soudu. Stěžovatel má v pozici obviněného prostor k uplatnění všech svých zákonných práv. Nelze přehlédnout, že i v další fázi probíhajícího trestního řízení má dostatek zákonných prostředků, jimiž se může obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem domáhat odstranění případných procesních vad. Nejvyšší státní zastupitelství v této souvislosti upozornilo na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Má za to, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze proústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Případné vady lze tudíž napravit zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, II. ÚS 205/2000).
Je pravdou, že vyrozumění o vyřízení žádosti o přezkoumání postupu policejního rady i dozorového státního zástupce dle ustanovení §157a) trestního řádu je opatřením, proti němuž jako takovému trestní řád nepřipouští opravný prostředek. Je však současně jen jedním z kroků v kontinuálním toku trestního řízení. Aby je však bylo možno samo o sobě kvalifikovat jako ústavně relevantní zásah do základních práv a svobod, muselo by být spojeno s pronikavým zásahem do lidských práv, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením osoby, zadržením a otevřením zásilky). V takovém případě by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou. V projednávané věci však nebylo napadené opatření Nejvyššího státního zastupitelství spojeno s natolik pronikavým zásahem, který by navíc nebylo možno napravit jinak. Vzhledem k požadované subsidiaritě ústavní stížnosti nelze proto pouhé využití žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle ustanovení §157a) trestního řádu považovat za vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 1. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj