ECLI:CZ:US:2003:2.US.790.02
sp. zn. II. ÚS 790/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, č.j. 38 Ca 197/2001-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 12. 2002, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, č.j. 38 Ca 197/2001-63, neboť má za to, že na jeho základě došlo k porušení (blíže nespecifikovaných) lidských práv a svobod, jakož i zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.) a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že správce daně při vytýkacím řízení a při vydání platebního výměru nepostupoval v souladu se zákonem, zejména s ustanovením §32 odst. 2 písm. d) a (patrně) §43 zákona č. 337/1992 Sb., jakož i pokynem MF ČR, v důsledku čehož jednal také v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proti napadenému rozsudku stěžovatel namítá, že je nesprávný, protože Městský soud v Praze se vůbec nezabýval námitkami obsaženými v žalobě a pouze formálně odůvodnil své rozhodnutí, přičemž v tomto odůvodnění jsou rozpory - na straně 6 má soud uvádět, že "plátce uplatňující nárok na odpočet je povinen předložit řádné účetní, resp. daňové, doklady se všemi předepsanými náležitostmi", a na straně 7 pak, že "žalobce postupně předložil různé písemnosti, jimiž reálnost tohoto obchodního případu dokládal." Stěžovatel poukazuje na to, že své povinnosti (zejména důkazní) splnil, když předložil všechny zákonem požadované doklady správci daně; přitom orgány veřejné moci nad rámec zákona v daném ohledu jít nemohou. Vzhledem k tomu navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
Jak Ústavní soud z předmětného rozsudku Městského soudu v Praze zjistil, na jeho základě byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 1. 2001, č.j. FŘ-10560/13/00, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru ze dne 22. 10. 1998 na daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 1996. V odůvodnění soud konstatoval, že podstatou věci je dokázání toho, zda stěžovatel (žalobce) od společnosti M., s. r. o. přijal zboží tak, jak deklaroval fakturou č. 114, a zda tak má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jestliže dané zboží vyvezl do zahraničí. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel přes výzvu správce daně neprokázal, že došlo k přijetí zdanitelného plnění ze strany uvedené společnosti; pokud totiž stěžovatel předložil citovaný účetní doklad, nejedná se o důkaz o uskutečnění zdanitelného plnění, ale jen o tvrzení daňového subjektu, které je povinen prokázat, a skutečnost, že příslušné zboží bylo prodáno třetímu subjektu a vyvezeno do zahraničí, nedokazuje, že bylo zakoupeno právě od uvedené společnosti, a proto doklady týkající se tohoto vývozu nebyly akceptovány jako důkazní prostředky. Dále se soud zabýval námitkami stěžovatele, jež se týkají procesních vad, konkrétně výzvy ze dne 5. 2. 1997, vydané dle §43 zákona č. 337/1992 Sb., a dospěl k závěru, že správce daně nevyslovil v rozporu s citovaným ustanovením žádnou pochybnost, pouze požadoval prokázání oprávněnosti nadměrného odpočtu, což zakládá vadu řízení, avšak tato nemůže mít na zákonnost rozhodnutí vliv, protože nedošlo ke krácení práv stěžovatele. Správce daně s ním totiž opakovaně jednal a stěžovatel věděl, co je na něm požadováno. Další námitka stěžovatele směřovala proti výzvě správce daně ze dne 14. 7. 1998, a to pro rozpor s §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ale nebyla soudem hledána důvodnou s tím, že se jedná o výzvu dle §15 odst. 5 (a nikoliv §43) cit. zákona, směřující k prověření reálnosti zdanitelného plnění. Ke shodnému závěru dospěl i ohledně výzvy žalovaného ze dne 30. 11. 1999, odkazující na §50 odst. 3 a 4 cit. zákona, s odůvodněním, že jasně a srozumitelně informuje stěžovatele o absenci důkazních prostředků a vyzývá jej k jejich předložení. Opodstatněnou neshledal soud ani námitku, že žalovaný nedůvodně odmítl výslech svědka L. P., neboť by výslech této osoby, jak již uvedl žalovaný, z konkrétních důvodů v rozsudku uvedených (nevěrohodnost, irelevance) nebyl účelný.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup správce daně, který označuje za protizákonný (a také v rozporu s pokyny MF ČR) a v důsledku toho i za protiústavní. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností nejsou spolu s rozsudkem napadána příslušná rozhodnutí finančních orgánů, Ústavní soud zabýval pouze rozsudkem Městského soudu v Praze, jenž zákonnost uvedených rozhodnutí přezkoumával. V prvé řadě je Ústavní soud nucen poukázat na svou konstantní judikaturu, dle které není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí stěžovatel neuvádí, k porušení jakých ústavně zaručených práv a svobod došlo, pouze poukazuje na vady v jeho odůvodnění. Vzhledem k tomu (i přes zmíněný nedostatek) Ústavní soud zkoumal, zda Městský soud v Praze dostál svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z čl. 36 Listiny, a to ve vztahu k vytýkaným vadám. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se soud otázkou zákonnosti postupu správce daně podrobně zabýval a žádné pochybení nezjistil, přičemž srozumitelně a v souladu s pravidly logiky vysvětlil, z čeho vyplývá pro stěžovatele povinnost prokázat, že došlo ke zmíněnému zdanitelnému plnění, a stejně tak uvedl, proč je správný závěr finančních orgánů, že tuto svou povinnost stěžovatel nesplnil, když nepředložil ani nenavrhl důkazy, jimiž by tuto skutečnost prokázal nebo mohl prokázat. Pokud jde o namítané rozpory v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud citované věty za protichůdné nepovažuje, protože předložení dokladů, jak vysvětlil soud, je nezbytným předpokladem pro uznání nároku, ovšem další podmínkou je, že k plnění reálně došlo; to však nebylo stěžovatelem prokázáno. V daném ohledu se tedy Ústavnímu soudu jeví námitky stěžovatele jako nedůvodné, k čemuž je třeba připojit, že vzhledem ke svému postavení (viz výše) se Ústavní soud necítí být oprávněn právní a skutkové závěry soudu přezkoumávat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu