ECLI:CZ:US:2003:3.US.103.03
sp. zn. III. ÚS 103/03
Usnesení
III. ÚS 103/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. H., zastoupené Mgr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 10 Ca 213/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn.
10 Ca 213/2002, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 Ústavy a čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2002, čj. 9433/110/2001, ze dne 11. 6. 2002, čj. 3824/110/2002, a ze dne 11. 6. 2002, čj. 4653/110/2002, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům správce daně (Finančního úřadu v Jindřichově Hradci), na jejichž základě byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 až 1999. Krajský soud své rozhodnutí zdůvodnil, stručně vyjádřeno, takto:
Dovolává-li se stěžovatelka neplatnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, protože jim chybí základní náležitost, kterou je datum podpisu rozhodnutí, pak dle názoru soudu platí, že byla-li napadená rozhodnutí opatřena datem na první straně v levém horním rohu, pak toto je datem podpisu rozhodnutí ve smyslu
§32 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Je tomu tak proto, že ze zákona nevyplývá, že by datum podpisu rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatelka, muselo být uvedeno u podpisu pověřeného pracovníka. Dále krajský soud shrnul některé rozhodné skutečnosti, když uvedl, že manželé H. měli příjem z prodeje dřeva vytěženého z lesních pozemků v České republice, které patří do společného jmění manželů. Tento příjem podléhá zdanění podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb.") a zdaňuje se u jednoho z manželů (§10 odst. 2 zákona
č. 586/1992 Sb.). Vzhledem k tomu, že žádný z manželů nepodal daňové přiznání (§40
odst. 1 daňového řádu), byli oba vyzváni správcem daně k jeho podání, což však žádný z nich neučinil s tím, že předmětný příjem byl zdaněn v Rakousku. Na tomto stanovisku stěžovatelka v podstatě setrvala i po vydání výzvy správcem daně, stejně tak její manžel byl, jak lze dovodit z dopisu ze dne 13. 9. 2001, toho názoru, že na dané příjmy se povinnost podání daňového přiznání nevztahuje. Po skončení daňové kontroly, jež byla zahájena dne
30. 7. 2001, byly vydány dodatečné platební výměry (26. 9. 2001). Teprve poté manžel stěžovatelky podal dodatečné daňové přiznání a uhradil daň, avšak tomuto podání bránilo ustanovení §41 odst. 2 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že dodatečná daňová přiznání nebylo možno uplatnit, nelze dle soudu přisvědčit žalobnímu důvodu spočívajícímu v tvrzení, že postup správce daně byl po vydání dodatečných platebních výměrů vadný, jestliže manžel žalobkyně podal daňové přiznání a daň zaplatil. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že nebyly dodrženy důvody pro vyměření daně podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 daňového řádu, soud byl toho názoru, že podmínkou pro postup podle citovaného ustanovení je nedodržení některé zákonné povinnosti daňového subjektu při dokazování, přičemž tato skutečnost způsobuje, že daň nelze stanovit dokazováním. Taková povinnost vyplynula stěžovatelce z výše zmíněné výzvy vydané správcem daně dle §31 odst. 9 daňového řádu. Stěžovatelka však stanovené povinnosti nedostála. Dle soudu důkazní břemeno spočívá na daňovém subjektu - je tedy na něm, aby prokázal správnost údajů poskytnutých správci daně, resp. skutečnosti, k jejichž prokázání byl vyzván. Stěžovatelka v daném případě měla prokázat, jaké množství dřevní hmoty manželé H. prodali a jaký příjem jim z toho plynul, což však neučinila, takže výzvě správce daně vyhověno nebylo. Odpověď stěžovatelky nelze dle soudu považovat ani za žádost o prodloužení lhůty ke splnění výzvy, což platí i
o přiloženém sdělení jejího manžela. Pokud jde o návrh stěžovatelky na výslech jejího manžela, je na správci daně, aby prováděl - podle zásady hospodárnosti - jen takové důkazy, které vedou k cíli daňového řízení. Zmíněný výslech by nic nového nepřinesl, protože správce daně zjistil rozsah činnosti manžela stěžovatelky, avšak nebyla mu přesně známa výše příjmů plynoucích ze společného jmění manželů, k čemuž soud poznamenal, že i stěžovatelka, jak bylo prokázáno, se podílela na aktivitách souvisejících s těžbou a prodejem dřeva, což je v rozporu s jejím předchozím tvrzením, a tuto skutečnost je třeba vzít v úvahu při posuzování toho, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno. Soud dále uvedl, že správce daně měl na základě poznatků od společnosti L. N. v Třeboni zjištěno, že stěžovatelce a jejímu manželovi plynuly příjmy z prodeje dřevní hmoty, a tento poznatek doplnil šetřením
u s. p. Lesy ČR. Podklady, které si v rámci této vyhledávací činnosti opatřil (§36 daňového řádu), představovaly ony pomůcky, na jejichž základě došlo k vyměření daně. Ve vztahu k výhradám stěžovatelky proti výzvě správce daně soud uvedl, že tyto nejsou důvodné, neboť předmětná výzva byla adresována stěžovatelce a jí také bylo uloženo, jaké skutečnosti má prokázat. Bylo-li použito množné číslo ohledně udání množství vytěženého dřeva a výše příjmů stěžovatelky a jejího manžela, jedná se o postup správný, protože šlo o prodej majetku ze společného jmění. Soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatelky, že jí bylo výzvou ukládáno prokazovat příjmy jiného poplatníka. Dle soudu totiž nešlo o příjem jejího manžela, ale o příjem patřící do společného jmění manželů, tedy i stěžovatelce. Výzva tak byla učiněna v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu a §10 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. Soud dále porovnal důkazní prostředky, které předložil manžel stěžovatelky spolu s daňovým přiznáním, s pomůckami, které použil správce daně, a dospěl k závěru, že se v zásadě neliší, a tak použité pomůcky nelze označit za smyšlené či falešné. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že dodatečné platební výměry jsou neplatné pro absenci barevného razítka, ani s touto námitkou se soud neztotožnil, protože z §32 odst. 2 písm. g) daňového řádu neplyne, že státní znak obsažený v otisku úředního razítka musí být proveden barevně. Krajský soud odmítl i tvrzení stěžovatelky, že finanční orgány neprojevily dostatek součinnosti, když uvedl, že správce daně se po zjištění eventuelně nezdaněných příjmů postupně obrátil na stěžovatelku a jejího manžela, aby podali daňové přiznání, což však nikdo z nich neučinil, čímž oba dali najevo, že žádný z nich poplatníkem daně za příslušné období není. Za této situace bylo na správci daně, u koho daňovou kontrolu provede, a že to bylo u stěžovatelky, která je daňovým rezidentem, plně odpovídá zásadám daňového řízení ve smyslu §2 odst. 1 a 2 daňového řádu. Kromě toho v době vydání dodatečných platebních výměrů se stěžovatelka a její manžel k daňové povinnosti jako takové stavěli negativně, a tedy nikdo z nich neuváděl, že by poplatníkem daně z příjmů měl být manžel stěžovatelky. K argumentaci stěžovatelky, že bylo na dani uhrazeno více, než činí nedoplatek z titulu dodatečných platebních výměrů, soud konstatoval, že manželu stěžovatelky byla vyměřena daň v nulové výši, a proto nebyl povinen žádnou daň hradit (a podávat daňová přiznání). Pokud jde o úhradu daně manželem stěžovatelky, tento nebyl oprávněn daňová přiznání v průběhu odvolacího řízení podat, takže mu vznikl přeplatek na dani. Použití přeplatku na úhradu daňové povinnosti stěžovatelky pak představuje otázku placení daně, nikoliv otázku jejího vyměření či doměření.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecný soud měl - vzhledem k Ústavním soudem konstatovaným nedostatkům tehdy platné a účinné právní úpravy správního soudnictví (pozn.: nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb.) - posečkat s rozhodnutím o její správní žalobě až do nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Takto se soud mohl údajně zabývat cíleně jen procesní stránkou věci a zcela pominout stránku materiální. Minimálně v nemožnosti uplatnit opravný prostředek došlo, dle názoru stěžovatelky, k porušení čl. 4 Listiny, podle kterého, jak uvádí, má omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shledává vadným názor soudu, dle kterého zákon vyžaduje uvést v rozhodnutí jen jedno datum a bylo-li rozhodnutí vedlejšího účastníka datováno na první straně v levém horním rohu, pak se jedná o datum podpisu rozhodnutí. Dle stěžovatelky totiž musí datum podpisu následovat až za samotným textem rozhodnutí, protože umístění na jiném místě nezaručuje autenticitu data podpisu a nevylučuje následnou možnost změny nejen co do data, ale i co do dalšího obsahu na listech, které nejsou podpisem opatřeny. Jako důkaz bylo předloženo rozhodnutí Finančního úřadu v Kyjově, avšak soud se jím vůbec nezabýval. Stěžovatelka k tomu podotýká, že všechny listy by navíc měly být alespoň parafovány. Stěžovatelka poukazuje na to, že v žalobě namítala, že platební výměry jí doručené jsou odlišné od platebních výměrů založených ve spise, protože na nich - před vydáním opravného rozhodnutí vedlejšího účastníka čj. 1140/150/2002 - chybělo datum vystavení (25. 9. 2001), což zakládá jejich neplatnost. Soud se touto námitkou nezabýval, a tak údajně došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Dále stěžovatelka tvrdí, že k oprávnění použít pomůcky by musela nedoložit některou z jí uváděných skutečností. Protože však nebyla poplatníkem ona, ale její manžel, neměla co uvádět a prokazovat. Příslušná výzva správce daně trpí vadou, neboť má směřovat vůči poplatníkovi, nikoliv vůči manželům. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na čl. 2 Ústavy. Na dalším místě ústavní stížnosti pak k této výzvě uvádí, že tato je v rozporu s ústavními principy, neboť byla vyzývána k prokázání skutečností, na nichž se sama osobně nepodílela. Stěžovatelka také uvádí, že nebyl správcem daně (a ani později) proveden bez jakéhokoli zdůvodnění jí navržený důkaz, což má svědčit o porušení jejího práva na spravedlivý proces a o nerovném postavení stěžovatelky před zákonem oproti správci daně. V souvislosti s tím stěžovatelka vyslovuje názor, že nelze upustit od provedení důkazu, který dává sebemenší šanci na vyměření daně dokazováním, a dát přednost vyměření daně podle pomůcek, resp. existují-li důkazy navržené poplatníkem, které nebyly správcem daně provedeny, pak není možno vyměřovat daň uvedeným způsobem. Jiný postup představuje porušení čl. 3 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že byla poškozena zejména tím, že daňová povinnost byla neoprávněně, a to na základě falešných důkazů, zde pokladních dokladů, přenesena do dřívějších let, což způsobilo dřívější splatnost daně. Proto prý došlo k porušení čl. 11 Listiny. Stěžovatelka má rovněž za to, že soud upřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces, když se nezabýval její námitkou ohledně nedodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek. Správce daně totiž měl mít k dispozici důkazy, které považoval za autentické, a tak měla být daň stanovena, stručně řečeno, na základě dokazování. Stěžovatelka přitom nesouhlasí s názorem soudu, že co si správce daně opatří bez součinnosti s daňovým subjektem, není důkazem. To má představovat porušení čl. 2 Ústavy. Stěžovatelka taktéž namítá neplatnost rozhodnutí finančních orgánů, neboť je na nich otisk jednobarevného razítka, ač podle tehdy platného zákona č. 68/1990 Sb., ve spojení se zákonem č. 3/1993 Sb., mělo být užito razítka barevného. Konečně stěžovatelka brojí proti tomu, že správce daně rozhodl, u kterého z manželů budou příjmy zdaněny, tj. u ní, ačkoliv v průběhu daňové kontroly vyšlo najevo, že příjmy měl zdanit její manžel, přičemž v daném ohledu správce daně odmítl respektovat jejich volbu. Správce daně navíc měl volit prostředky, jež daňový subjekt nejméně zatěžují, a vysvětlit oběma manželům omyl, jehož se dopustili. Tak došlo k porušení čl. 10 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Stěžovatelka považuje ústavní stížnosti předcházející řízení za šikanu (kdy navíc soud nerozhodl o odkladném účinku žaloby) a poukazuje na to, že ačkoliv správce daně měl daň uhrazenu jejím manželem, zbytečně nařídil exekuci na nemovitost a i plat stěžovatelky. Tím poškodil její dobrou pověst, což zakládá porušení čl. 10 Ústavy (pozn.: míněno patrně Listiny).
Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že setrvává na svých právních zjištěních, protože podmínky pro zdanění příjmu dosaženého manžely H. u stěžovatelky byly dodrženy. Uvedení manželé odmítli podat daňové přiznání, načež jim byla vyměřena daň z příjmů v nulové výši. Přitom správce daně zjistil, že dosáhli příjmu z prodeje majetku ve společném jmění. Proto bylo jeho povinností využít procesních prostředků k tomu, aby daň byla vyměřena a vybrána. Při dodatečném vyměření daně finanční orgány postupovaly v souladu s daňovým řádem, byla vydána zákonu odpovídající výzva, správce daně si opatřil podklady pro svá rozhodnutí, podmínky pro vyměření daně podle pomůcek byly dodrženy a příslušná rozhodnutí netrpí vadami. Soud dále poukázal na to, že rozšíření žalobních důvodů po zákonem stanovené lhůtě nebylo přípustné a pokud část pátá občanského soudního řádu. byla zrušena k 31. 12. 2002, bylo povinností soudu zákonnou úpravu respektovat. K tomuto zrušení nedošlo ostatně pro protiústavnost normy o lhůtě k rozšíření žalobních důvodů. Dále soud poukazuje na to, že věc projednal podle platného procesního předpisu a posunutí projednání dané věci do období po 1. 1. 2003, jehož se stěžovatelka dovolává, nepřicházelo v úvahu, protože takto by muselo být postupováno - aby byl zachován princip rovnosti - u všech případů, v důsledku čehož by se neúměrně prodloužila doba vyřizování. Poukazuje-li stěžovatelka na údajně účelově rychlé vyřízení své věci, soud vyřizuje případy v pořadí, v jakém soudu "napadly", zpravidla ve lhůtě 3 měsíců. Krajský soud pokládá zdanění příjmů za souladné se zákonem č. 586/1992 Sb. a postup finančních orgánů za odpovídající daňovému řádu, a tak dle jeho názoru nedošlo
k zásahu do základních práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích upozornilo na to, že stěžovatelčiny námitky jsou shodné s těmi, které uplatnila ve správních žalobách, a proto odkázalo na svá vyjádření k nim a na odůvodnění svých, žalobou napadených rozhodnutí. Dále uvedlo, že pokud stěžovatelka namítá, že odvolací orgán prohlásil, že správce daně měl k dispozici dostatek důkazů (pro stanovení daně), a tak nepovažoval za nutné provést výslech manžela stěžovatelky, pak tato citace je nepřesná, měnící význam tohoto prohlášení - odvolací orgán měl na mysli, že je dostatek důkazů svědčících pro postup při vyměření daně podle pomůcek, tedy že stěžovatelka neprokázala výši příjmů z prodeje dřeva, ač k tomu byla vyzvána, a že daň nelze stanovit dokazováním. Skutečnost, že daň nebylo možno stanovit dokazováním, vyplývá z toho, že správce daně nezískal jistotu o tom, že odběratel stěžovatelky a jejího manžela (firma L. N., s. r. o.) byl jediným odběratelem vytěženého dřeva, a o tom, jaké množství dřeva bylo celkem vytěženo a prodáno. Získané podklady pak byly využity jako pomůcky. Finanční ředitelství dále prohlásilo, že při posuzování odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům od správce daně obdrželo spisový materiál kompletní a že stěžovatelka nijak nekonkretizuje, jaké důkazy měly chybět. Námitku stěžovatelky, že správce daně nerespektoval volbu manželů, kdo z nich bude poplatníkem daně z příjmů, finanční ředitelství odmítlo s tím, že správce daně jim tuto možnost poskytl a teprve poté se rozhodl vést řízení se stěžovatelkou. Vedlejší účastník rovněž odmítl argumentaci stěžovatelky, že výzva ze dne 31. 8. 2001 byla neurčitá, protože se týkala více osob. Dle jeho názoru příjemcem dané výzvy byla stěžovatelka a jí byla uložena příslušná povinnost. Protože vytěžená dřevní hmota byla součástí společného jmění manželů a příjem z jejího prodeje rovněž, objevují se tomu odpovídající formulace. Jestliže stěžovatelka považuje výzvu za nepřípustnou s ohledem na to, že prokazované skutečnosti nevycházejí z žádného jejího tvrzení ani přiznání, finanční ředitelství naopak tuto pokládá za bezvadné rozhodnutí, zcela v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu, a stanovenou lhůtu považuje za přiměřenou; měla-li stěžovatelka problémy s obstaráním příslušných dokladů, mohla požádat o prodloužení stanovené lhůty. Rovněž nelze přisvědčit námitce, že správce daně požadoval informace rozhodné pro zdanění odlišného subjektu, neboť manžel stěžovatelky je sice odlišným daňovým subjektem, ale zdanění se týká příjmu patřícího do společného jmění manželů. Tvrdí-li stěžovatelka, že došlo k nadbytečnému nařízení exekuce na nemovitost i plat, jedná se o nedůvodnou námitku. Manžel stěžovatelky uhradil částku odpovídající dodatečně vyměřené dani na svůj osobní daňový účet, stěžovatelčin účet však nadále vykazoval nedoplatek, přičemž správce daně není oprávněn převádět přeplatky z účtu jednoho poplatníka na účet poplatníka jiného, což bylo stěžovatelce a jejímu manželovi vysvětleno, ti to ovšem nerespektovali, a trvali na tom, že daň byla uhrazena. Protože příslušný daňový nedoplatek zaplacen nebyl, zahájil správce daně jeho vymáhání. K námitkám neplatnosti rozhodnutí z důvodu nesprávného otisku úředního razítka a absence podpisu vedlejšího účastníka uvedl, že se jimi již zabýval krajský soud a že se s jeho názorem ztotožňuje. S ohledem na výše uvedené finanční ředitelství navrhlo ústavní stížnost dle §43 odst. 2
písm. a) zákona odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vzhledem k protiústavnosti právní úpravy správního soudnictví v části páté občanského soudního řádu měl krajský soud vyčkat s projednáním její žaloby a rozhodnutím o ní až do doby, než nabude účinnosti zákon č. 150/2002 Sb. Této námitce nelze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu přisvědčit. Příkladmo je možné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 105/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno), dle kterého argumentace, týkající se porušení ústavně zaručených práv "správním" soudem tím, že "při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003), resp. že s rozhodnutím měl vyčkat na nějakou právní úpravu budoucí, je pro Ústavní soud stěží pochopitelná a naprosto neakceptovatelná a ve svém důsledku by znamenala popření (nejen) principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny". Na toto odůvodnění lze odkázat i v této věci. K tomu je třeba doplnit, že podle minulé úpravy správního soudnictví se obecné soudy nezabývaly jen procesní stránkou správních rozhodnutí, jak patrně míní stěžovatelka, nýbrž jejich zákonností, tedy jak požaduje čl. 36 odst. 2 Listiny. Namítá-li stěžovatelka, že v důsledku nemožnosti podat opravný prostředek vůči napadenému rozsudku byla porušena její ústavně zaručené práva, nemůže se Ústavní soud k tomuto tvrzení připojit, neboť žádné takové subjektivní právo stěžovatelky v posuzovaném případě neexistuje.
Pokud jde o další část ústavní stížnosti, z porovnání s napadeným rozhodnutím je zřejmé, že se ve své podstatě jedná o polemiku s právními názory obecného soudu. Jak však bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
V prvé řadě stěžovatelka napadá neplatnost rozhodnutí vedlejšího účastníka pro absenci data podpisu. Touto otázkou se dostatečně zabýval obecný soud, takže Ústavnímu soudu jednak nezbývá než odkázat na jeho závěry, se kterými se plně ztotožňuje, a jednak upozornit, že se zjevně jedná o otázku zákonnosti (kdy ani ústavní stížnost neobsahuje v daném ohledu ústavněprávní argumentaci), a tak její posuzování je v kompetenci soudů obecných. Námitka, že se v souvislosti s tím krajský soud nezabýval stěžovatelčiným "důkazem" - rozhodnutím Finančního úřadu v Kyjově, čímž porušil čl. 36 Listiny, je nedůvodná, protože se ve skutečnosti jedná o prostředek, kterým stěžovatelka pouze podporuje svou právní argumentaci: z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, proč se soud s názorem stěžovatelky neztotožnil, čímž se s tímto "důkazem" plně vypořádal. Ústavní soud v souvislosti s výše uvedenou námitkou jako nedůvodné odmítá i tvrzení stěžovatelky, že obdržela jiná rozhodnutí (platební výměry), než jaká jsou obsažena ve správním spise, neboť to je pouze spekulací stěžovatelky, vycházející pouze z toho, že jí zaslaná rozhodnutí obsahovala formální vadu (chybu v psaní) následně napravenou finančním ředitelstvím; Ústavnímu soudu není ostatně zřejmé, jaký dopad by mohlo mít nesprávné uvedení data podpisu rozhodnutí (s rozdílem jednoho dne) na věc samu. Z ústavní stížnosti není dále zřejmé, z jaké právní normy dovozuje stěžovatelka povinnost finančních orgánů minimálně parafovat jednotlivé strany rozhodnutí, a tak Ústavní soud příslušnou námitku, a to rovněž vzhledem ke spekulativnosti jejích tvrzení o záměně, odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá i neplatnost rozhodnutí finančních orgánů z důvodu, že na nich chybí otisk správného, tj. barevného razítka. I touto otázkou, jakožto evidentní otázkou zákonnosti (a tedy nikoliv ústavnosti), se zabýval krajský soud, a tak Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku Navíc Ústavní soud - ve shodě s výše citovaným usnesením Ústavního soudu ze dne
8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 105/02 - má za to, že argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva.
Stejně tak argumentaci stěžovatelky stran údajně nesprávného, resp. protizákonného postupu správce daně při vydávání výzvy ze dne 31. 8. 2001 nemůže Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatelka byla - vzhledem k tomu, že ani ona, ani její manžel nepřiznali příjmy z prodeje majetku ve společném jmění manželů - vyzvána, aby ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu prokázala přesně specifikované skutečnosti, avšak danému požadavku ve stanovené lhůtě evidentně nevyhověla, přičemž ani nepožádala o její prodloužení (v tomto ohledu se Ústavní soud shoduje s názory finančních orgánů i soudu, že její dopis ze dne 14. 9. 2001 či dopis /snad/ jejího manžela ze dne 13. 9. 2001 nelze pokládat za takovou žádost). Za rozhodující Ústavní soud nepovažuje skutečnost, zda či do jaké míry se stěžovatelka podílela na činnostech spojených s prodejem dřeva, neboť se jednalo o příjem ze společného jmění manželů (§10 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb.), a bylo tedy na ní, pokud manžel příjem nepřiznal a byla mu správcem daně vyměřena daň z příjmů v nulové výši, zajistit si v daňovém řízení potřebné doklady.
Jde-li o namítané porušení §31 odst. 5 daňového řádu, je Ústavní soud toho názoru, že správce daně postupoval zcela správně, protože stěžovatelka jeho výzvě nevyhověla a důkazní prostředky, jež si správce daně opatřil, sama stěžovatelka jednak zpochybňovala, jednak si lze jen ztěží představit, že doklady jednoho obchodního partnera mohou být dostatečným podkladem pro zjištění přesné výše daně z příjmů stěžovatelky (a jejího manžela), což je z povahy věci v případě stanovení daňové povinnosti na základě dokazování nezbytné. Správci daně tak nezbylo, než považovat získané podklady za pomůcky, na jejichž základě pak stěžovatelce daňovou povinnost stanovil. Soud následně přezkoumal i skutečnost, zda pomůcky nebyly správcem daně použity způsobem, jenž by obsahoval prvek svévole, avšak ani tato skutečnost zjištěna nebyla, neboť výše celkové daňové povinnosti dle dodatečných platebních výměrů se v podstatě shodovala s tou, jaká vyplynula z daňových přiznání později podaných manželem stěžovatelky; také stěžovatelka v ústavní stížnosti, jak lze z jejího obsahu dovozovat, napadla jen časový nesoulad příjmů "skutečných" a správcem daně stanovených, mající za následek nesprávné stanovení daně za jednotlivá období. To je ovšem logickým důsledkem toho, že daň byla vyměřena podle pomůcek, které slouží "jen" ke kvalifikovanému odhadu daňové povinnosti, což způsobuje větší či menší odchylky od daně, jež by byla bývala stanovena dokazováním, a to nejen v čase, ale také, což je nepochybně závažnější, v konečné částce, a je jen na daňovém subjektu, aby se takovému způsobu stanovení daně řádným plněním svých povinností vyhnul. Stěžovatelka sice tvrdí, že jako důkaz navrhovala výslech svého manžela a že neprovedení tohoto úkonu bylo, resp. mohlo být příčinou, že daň nemohla být stanovena dokazováním, avšak tento názor Ústavní soud nemůže akceptovat. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, povinností orgánů veřejné moci není vyhovět všem návrhům na provedení důkazů, nezbytné je, aby tyto řádně zdůvodnily, proč příslušný návrh odmítly, což se v posuzovaném případě, jak je patrno z rozhodnutí vedlejšího účastníka, stalo. Ústavnímu soudu rovněž není zřejmé, jaký by měl výslech manžela stěžovatelky, vzhledem k povaze skutečností, jež měla stěžovatelka správci daně ozřejmit, resp. doložit, smysl, a tak i v tomto ohledu správci daně a vedlejšímu účastníku, odvolávajícímu se na zásadu hospodárnosti řízení, není co vytknout.
Stěžovatelka rovněž namítá, že správce daně nerespektoval skutečnost, že předmětné příjmy, na základě volby manželů H., měly být zdaněny u manžela stěžovatelky. Dle Ústavního soudu právě proto, že si jmenovaní manželé nezvolili, u kterého z nich bude příjem ze společného jmění manželů zdaněn, došlo u nich k vyměření daňové povinnosti ve výši nula korun českých, načež bylo zcela na správci daně, u koho z nich zahájí daňovou kontrolu, přičemž po jejím zahájení, jak již přesvědčivě zdůvodnil krajský soud, taková "volba" přípustná nebyla. Konečně stěžovatelka upozorňuje na údajně svévolný postup správce daně při výběru daně. Touto námitkou se Ústavní soud nezabýval, neboť předmětem ústavní stížnosti, jak vyplývá z návrhového žádání, je rozhodnutí týkající se stanovení daně.
S ohledem na takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. září 2003