ECLI:CZ:US:2003:3.US.106.03
sp. zn. III. ÚS 106/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P. proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 47 Ca 146/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. února 2003 brojí stěžovatel proti "zastavení řízení ve smyslu ustanovení §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "zákon č. 150/2002 Sb."), vedeném pod čj. 47 Ca 146/2002 u Městského soudu v Praze" a proti "marnému uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti dle citovaného zákona", neboť má za to, že v důsledku těchto skutečností došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 5. 2002, č. 500 513 034, o úpravě částečného invalidního důchodu pro souběh s příjmem z výdělečné činnosti tak, že uvedené správní rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 47 Ca 146/2002, potvrdil. Tento rozsudek napadl stěžovatel včas odvoláním, když vycházel z poučení, že proti rozsudku je možno podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze. Dne 12. 2. 2003 byl stěžovatel městským soudem informován o tom, že citovaný rozsudek, vzhledem k ustanovení §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., nabyl právní moci, přičemž lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula dnem 31. 1. 2003. V důsledku poučení ze strany městského soudu, jež stěžovatel považuje za nedostatečné s ohledem na skutečnost, že zákon č. 150/2002 Sb. byl již 17. 4. 2002 publikován ve Sbírce zákonů, nemohl údajně uplatnit postup uvedený v ustanovení §129 odst. 3 tohoto zákona, přičemž skutečnost, že nebylo rozhodnuto vrchním soudem včas o jím podaném odvolání, nemůže jít k jeho tíži. Stěžovatel má za to, že pokud nebyl řádně poučen v rámci citovaného rozsudku, měl být poučen doplňujícím rozhodnutím soudu. Jestliže tak soud neučinil, porušil procesní předpisy a postupoval v rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuje, aby Ústavní soud přikázal soudu vydat opravné rozhodnutí o řádném poučení, dle kterého počne běžet lhůta k podání kasační stížnosti po doručení tohoto opravného rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona"). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, event. jiná skutečnost, jsou způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak lze dovodit z ústavní stížnosti, prvotní příčinou porušení ústavně zaručených práv stěžovatele je skutečnost, že soud nesplnil svou poučovací povinnost. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť městský soud postupoval zcela v souladu s §157
odst. 1 o. s. ř., když stěžovatele správně poučil o přípustnosti opravného prostředku, který stěžovateli podle účinné právní úpravy v době vyhlášení rozsudku náležel. I když lze za daných okolností uvažovat o možnosti či vhodnosti poučení ve větším rozsahu, bylo především na stěžovateli, aby se svého práva domáhal "stanoveným postupem" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tj. podle příslušných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb. Jestliže stěžovatel si svou neznalostí příslušné právní úpravy způsobil, že nemohl realizovat svá práva, za situace, kdy obecný soud nijak nevybočil ze zákonných mezí, pak musí nést nepříznivé následky s tím spojené podle zásady "neznalost zákona neomlouvá" a "každý nechť si střeží svá práva".
Kromě toho, pokud stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obecnému soudu "přikázal vydat opravné rozhodnutí o řádném poučení", je třeba uvést, že vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, musí postupovat v mezích §82 odst. 3 zákona, dle něhož Ústavní soud buď zruší napadené rozhodnutí nebo, jde-li o jiný zásah orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval (a případně mu přikáže obnovit stav před porušením). Vzhledem k uvedené právní úpravě se Ústavní soud necítí být oprávněn vydávat stěžovatelem navrhované rozhodnutí (nehledě na to, že z ústavní stížnosti ani není patrné, že by se stěžovatel před jejím podáním domáhal svým návrhem u Městského soudu v Praze, aby tento soud ve smyslu §164 o. s. ř. provedl opravu předmětného rozsudku).
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2003