ECLI:CZ:US:2003:3.US.112.03
sp. zn. III. ÚS 112/03
Usnesení
III. ÚS 112/03
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 489/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2002 (21 Cdo 489/2002-294), neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 1, čl. 2
odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením bylo podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto jako opožděně podané dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, čj. 23 Co 60/2001-179; posledně citovaným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 9. 2000, čj. 9 C 278/96-149, jímž bylo vyhověno žalobě společnosti A., s. r. o., na zaplacení částky 250.000,- Kč s 21 % úrokem od 12. 8. 1996. Nejvyšší soud ČR k tomu uvedl, že rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán po 1. 1. 2001, ale podle bodu 15 v hlavě první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů" (o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000) je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, jak bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001. Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. lze podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu; podle §240 odst. 2 o. s. ř. nelze zmeškání uvedené lhůty prominout. V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu doručen účastníkům řízení dne 16. 5. 2001 a dovolání žalovaného bylo podáno dne 12. 7. 2001. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 16. 5. 2001 a lhůta k podání dovolání uplynula dnem 18. 6. 2001. Vzhledem k tomu je třeba pokládat dovolání za opožděné.
Stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti uvádí, že závěr Nejvyššího soudu ČR považuje za nesprávný a účelový. Nelze totiž pominout skutečnost, že v době, kdy probíhalo odvolací řízení a rozhodoval Městský soud v Praze, nabyla již účinnosti novela o. s. ř., kdy bylo novelizováno ustanovení o délce lhůty pro podání dovolání tak, že se lhůta prodlužuje z jednoho na dva měsíce. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud ČR nesprávně vyložil přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., obsažená v bodech 1 až 29 hlavy první části dvanácté, která výslovně neupravují běh lhůty pro podání dovolání. Vzhledem k bodu 1 hlavy první části dvanácté citovaného zákona tak činí délka lhůty k podání dovolání v dané věci dva měsíce. Pokud jde o bod 17, tento neupravuje právní režim řízení o dovolání, ale používá jiného pojmosloví, podle stěžovatelova názoru užšího vymezení než bod 1. Pojmy "právní režim řízení" o určitém procesním institutu a "právní režim projednání a rozhodnutí" nejsou obsahově totožné. Stěžovatel dále pokládá předmětná přechodná ustanovení za nestandardní, umožňující různý výklad, což je u procesních předpisů, při jejichž výkladu nelze použít analogie, nepřijatelné. Dle stěžovatele chybí pregnantní úprava běhu lhůt a jednota užívaného pojmosloví. Přitom považuje výklad Nejvyššího soudu ČR za extenzivní a nepřijatelný, neboť narušuje právní jistotu účastníků soudního řízení a ve svých důsledcích je jim upíráno právo na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel vyslovuje názor, že citované ustanovení bodu 17 lze v praxi aplikovat jen na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) přede dnem účinnosti novely a nabylo právní moci po účinnosti novely. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o interpretaci a aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté hlavě první, a to ve vztahu k délce lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Otázkou výkladu zmíněných přechodných ustanovení se Ústavní soud již v řadě případů zabýval a dospěl k závěru, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR, ohledně dovolací lhůty, považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou (k tomu srov. např. usnesení ze dne
24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01, ze dne
15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 616/01, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikovaných, a usnesení ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 22/02, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 25, vydání 1., usn. č. 7,
Praha 2002). Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 8, vydání 1., č. 66, Praha 1998). Rozhodnutím dovolacího soudu tak nemohlo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces (a v souvislosti s tím ani jiná ústavně zaručená práva), jak se namítá v ústavní stížnosti, neboť bylo na stěžovateli, aby svá práva realizoval "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2003