ECLI:CZ:US:2003:3.US.117.03
sp. zn. III. ÚS 117/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném J. Ř., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 990/2002 ze dne 13. prosince 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 To 122/2002 ze dne 17. června 2002 a rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 3 T 714/2001 ze dne 11. dubna 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným navrhovatelem dne
6. 3. 2003, tento brojí proti shora označeným rozhodnutím uvedených soudů. To s tím, že přijetím těchto rozhodnutí a postupem, který tomu předcházel, bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a porušena i ústavní povinnost soudů uložená jim čl. 90 Ústavy ČR.
Navrhovatel byl citovaným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti uznán vinným trestnými činy nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody, který mu byl podmínečně odložen. Skutkově (ve stručnosti) šlo o to, že v průběhu roku 2000, nejpozději do 14. 6. 2000, získal od nezjištěné osoby a bez povolení přechovával na nezjištěném místě v okrese Uherské Hradiště nejméně 11 kusů střelby schopných pistolí zn. ČZ, vzor 75, ráže 9 mm, LUGER, bez výrobních čísel, odcizených v České zbrojovce, a. s., Uherský Brod, jež postupně předal ve svém bydlišti J. B., který pistole dále prodával. O odvolání navrhovatele rozhodoval Krajský soud v Brně, který usnesením sp. zn. 42 To 122/2002 ze dne 17. 6. 2002 podané odvolání dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvého stupně provedl v potřebném rozsahu dokazování, provedené důkazy také řádně vyhodnotil, kdy odvolací soud také konstatoval, že nebylo možné (a ani nutné) provést případně důkazy další. Poukázal na výpověď spoluobžalovaného B., která koresponduje se svědeckou výpovědí dvou policistů, kteří jako pracovníci Kriminální služby Policie ČR pečlivě a důsledně monitorovali pohyb B., popsali přesně jeho jednání v rámci předstíraného převodu věci, tedy od okamžiku převzetí peněz do okamžiku, kdy za tyto peníze byly předány uvedené pistole. Z časového a prostorového rozboru jednání B. v této souvislosti tak dovodil i odvolací soud, že uvedené zbraně nemohl tento získat od někoho jiného ani nikde jinde než od navrhovatele. Stran námitky, že svědkyně N. (policistka, která se na uvedeném sledování podílela) se účastnila v přípravném řízení svědeckých výpovědí všech tří obviněných (a následně vypovídala jako svědek sama), odmítl s tím, že z její výpovědi nepochybně plyne, že skutečnosti, které ve své výpovědi uvedla, nemohla získat z jiného zdroje, ale naopak pouze svým vlastním pozorováním skutečností, o kterých nakonec vypovídala. Odvolací soud neakceptoval ani navrhovatelem namítaný nátlak na jeho osobu (v době, kdy byl ve vazbě), když ten nebyl nijak prokázán a navrhovatel ostatně po celé trestní řízení svůj postoj nezměnil. Uzavřel, že dokazování před soudem prvého stupně bylo vedeno způsobem i rozsahem, které odpovídaly zákonu a umožnily soudu přijmout odpovídající rozhodnutí, včetně správného užití právní kvalifikace korespondující právě s takto zjištěným skutkovým stavem. Navrhovatel v předmětné věci podal také u Nejvyššího soudu ČR dovolání, když dovolací důvod spatřoval v ust. §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a také proto, že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací soud však dospěl k závěru, že navrhovatelem uváděné dovolací důvody v jeho věci dány nejsou (když jeho námitky směřovaly pouze proti skutkovým zjištěním), a proto také podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Ve vyjádření k podanému návrhu Nejvyšší soud ČR uvedl, že návrh postrádá ústavněprávní argumentaci, odkázal potom na důvody svého rozhodnutí s tím, že podaný návrh by měl být odmítnut.
Obdobně se vyjádřil k podanému návrhu i Krajský soud v Brně, rovněž s názorem, že podaný návrh by měl být odmítnut.
Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo.
Po zvážení všech okolností v předmětné věci, argumentace vedené navrhovatelem i stanoviska obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Je na místě připomenout, že Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomocí obecných soudů, když nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (k tomu srov. např. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995, a další). Nepřísluší mu takto hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétní věci z ústavních mezí, a zda takovým postupem nebyla zasažena navrhovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Uvedené se vztahuje i na posuzovanou věc. Při zjišťování důkazů a jejich hodnocení se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého postupu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak, s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního řízení, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Svá rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na námitky obsažené v odvolání navrhovatele, což také odpovídajícím způsobem v rámci svého rozhodnutí odůvodnil. Nelze mít výhrad ani proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání navrhovatele, když tento soud rovněž odpovídajícím způsobem vysvětlil důvody, které jej k takovému postupu vedly. Napadenými rozhodnutími tak nebylo porušeno právo navrhovatele na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) ani namítaný čl. 90 Ústavy ČR.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15.května 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu