ECLI:CZ:US:2003:3.US.118.03
sp. zn. III. ÚS 118/03
Usnesení
III. ÚS 118/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. K. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2002, sp. zn. 1 To 118/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2002, sp. zn. 32 Nt 201/2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2002, sp. zn. 1 To 118/2002, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2002, sp. zn.
32 Nt 201/2001, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným usnesením krajského soudu byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť soudem nebyly shledány důvody obnovy podle §278 trestního řádu. Návrh stěžovatele směřoval proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2000, sp. zn. 34 T 15/99, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, za což byl odsouzen podle §241 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §72 odst. 2 písm. a) trestního zákona bylo stěžovateli uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení ústavní formou. (Následné odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 1 To 77/2000, podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.)
V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel požadoval, aby byly provedeny následující důkazy: Lékařskými záznamy z Věznic Opava a Ostrava - Heřmanice, které mají potvrzovat skutečnosti ohledně jeho zdravotního stavu před předmětnou událostí (k tomu stěžovatel zaslal lékařskou zprávu ze dne 9. 4. 1999, dle níž se údajně nemohl daného jednání vzhledem ke zdravotním potížím dopustit); výslechem očního lékaře z Věznice Mírov k jeho zdravotní způsobilosti spáchat zmíněný trestný čin; evidenční kartou o korespondenci stěžovatele s jeho obhájcem, JUDr. S., a výslechem tohoto obhájce - tyto důkazy mají prokazovat krácení jeho práva na obhajobu; výslechem jeho matky, J. D., kterým se má prokázat, že se v inkriminované době na místě činu nenacházel a že byl na jmenovanou vyvíjen policií nátlak; výslechem policistů, kteří prováděli výslech jeho matky, jakož i výslechem policisty p. B. - tyto osoby by tuto skutečnost (tj. nátlak na matku stěžovatele) mohly potvrdit; výslechem osob umístěných na cele se stěžovatelem ve Vazební věznici Ostrava ve dnech 27. a 28. 5. 1999, kterým se má potvrdit, že stěžovateli bylo usilováno
o život, v důsledku čehož byla ovlivněna jeho výpověď; výslechem nezl. N. P., popř. její matky Ž. P., kterým se má vyloučit existence nežádoucího chování stěžovatele vůči nezletilé; výslechem R. S., kterým má být potvrzena existence stěžovatelova dvojníka.
Krajský soud k tomu uvedl, že v řízení o daném návrhu neplatí revizní princip, tj. soud nepřezkoumává, zda v řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku, bylo postupováno tak, aby byl náležitě zjištěn a objasněn skutečný stav věci, nebo zda odsuzující rozsudek je ve všech výrocích správný. V posuzovaném případě je třeba zkoumat a rozhodnout o tom, zda vyšly najevo nové, soudu dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení se známými skutečnostmi mohly přivodit změnu původního rozhodnutí, což však zjištěno nebylo. Stěžovatel žádné nové skutečnosti nekonstatoval. Dle krajského soudu tyto byly uvedeny stěžovatelem, příp. jeho obhájcem, již při veřejném zasedání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2000, kdy došlo k diametrální změně postoje stěžovatele k podané obžalobě, který - stručně řečeno - spočíval v tvrzení, že na místě činu vůbec nebyl a jeho výpověď byla policií vynucena nátlakem na něj a jeho matku. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně popsal skutečnosti, které stěžovatel namítal ve věci samé, a po konfrontaci se skutečnostmi uváděnými stěžovatelem v návrhu na obnovu řízení, jak byly vyjmenovány výše, dospěl k závěru, že se nejedná o nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé, a vyslovil přesvědčení, že tyto nemohou přivodit změnu původního rozhodnutí.
Vrchní soud v záhlaví citovaným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl poté, co přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a co se se závěry soudu prvého stupně plně ztotožnil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že skutečnosti, na které stěžovatel poukazuje, byly v převážném rozsahu uplatněny v řízení, jež předcházelo pravomocnému ukončení trestního stíhání, o čemž svědčí obsah protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu. Dle vrchního soudu šlo o skutečnosti soudu o věci rozhodujícím známé, jak vyplývá i z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, na což bylo důvodně krajským soudem poukázáno, a tak neprovedení navržených důkazů nelze považovat za postup, který by byl v rozporu s požadavkem na řádné objasnění věci.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, když jeho návrh bez náležitého odůvodnění zamítly, a to aniž by předtím provedly jakékoliv šetření týkající se jeho důvodnosti. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v řízení uvedl skutečnosti a důkazy dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s těmi známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině. Přitom stěžovatel tyto důkazy a skutečnosti vyjmenovává v podstatě tak, jak již učinil v řízení před obecnými soudy (viz výše). Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal spolu s příslušnými spisovými materiály vyjádření účastníků řízení. Krajský soud uvedl, že v rámci obnovy řízení se pečlivě zabýval důkazními návrhy stěžovatele, které porovnával s důkazy, které měl k dispozici odvolací soud v původním řízení, načež dospěl k závěru, že nejsou navrhovány a uplatňovány skutečnosti či důkazy nové, a proto nejsou dány zákonné podmínky pro obnovu řízení. Odmítnutí vykonání navržených důkazů dle uvedeného soudu nelze považovat za postup, který by byl v rozporu s požadavkem na řádné objasnění věci. Proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl. Vrchní soud v Olomouci k ústavní stížnosti uvedl, že dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil správné rozhodnutí, kdy při jeho vydání postupoval způsobem upraveným v trestním řádu. Krajský soud poukázal na to, že o učiněných návrzích rozhodl soud prvního stupně způsobem, který zákon vyžaduje, a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč navržené dokazování považuje za nepotřebné pro své rozhodování. Protože řádným opravným prostředkem napadené usnesení reagovalo na uplatněné návrhy stěžovatele, přičemž nebyl zjištěn případ tzv. opomenutých důkazů, rozhodl tak, jak vyplývá z výroku jeho rozhodnutí. Dle názoru vrchního soudu tedy nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v zásadě jen opakuje svá tvrzení, která již uplatnil před soudem prvého stupně, a své námitky, které již vznesl v řízení odvolacím. Podstatou ústavní stížnosti je tedy polemika s názory obecných soudů o tom, zda jsou ve smyslu §278 trestního řádu naplněny podmínky pro obnovu řízení. Ústavní soud však již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.
Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích vysvětlily, za jakých okolností ve smyslu citovaného ustanovení lze obnovu řízení povolit, tj. vyjdou-li v prvé řadě najevo nové důkazy či skutečnosti. Pokud pak stěžovatelem tvrzené skutečnosti a uplatňované (navrhované) důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí hodnotily jako nikoliv nové a své rozhodnutí v tomto smyslu řádně zdůvodnily, jak lze dovodit z usnesení krajského soudu, jedná se o záležitost spadající do kompetence soudů obecných, do níž se, jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat, ledaže by snad (ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu) skutkové a právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. pokud by - vzhledem k povaze daného případu - důkazy či skutečnosti uplatňované stěžovatelem v řízení o obnově zjevně nebyly uplatněny již v řízení předchozím. Jak vyplývá z trestního spisu 34 T 15/99, stěžovatel v rámci odvolacího řízení ve věci samé namítal stejné skutečnosti (a uváděl i v podstatě stejné důkazy), které později uplatňoval v řízení o obnově, a tak pochybení takového rázu, jež by dle výše uvedeného principu (eventuálně) mohlo představovat porušení práva na spravedlivý proces či soudní ochranu, Ústavním soudem zjištěno nebylo; okolnost, že obecné soudy rozhodly odlišně od představ stěžovatele, sama ještě nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
Z takto rozvedených důvodů bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou, kdy její zjevná neopodstatněnost je dána povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti pak bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem
[§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 4. září 2003