ECLI:CZ:US:2003:3.US.130.03
sp. zn. III. ÚS 130/03
Usnesení
III. ÚS 130/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. V. L., zastoupené J. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 31 Ca 138/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2002, čj. 31 Ca 138/2002-13, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím byly porušeny zásady spravedlivého procesu a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Citovaným usnesením krajského soudu bylo podle §250d odst. 3 o. s. ř. zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2002, čj. 3180/150/2002-Šr., kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2002 o rozsahu, v jakém bylo stěžovatelce umožněno nahlédnout do daňového spisu. V žalobě stěžovatelka vznesla námitky, že rozhodnutí finančního ředitelství je nezákonné a že jím byla zkrácena na svých právech. Zastavení řízení krajský soud odůvodnil tím, že rozhodnutí o odvolání stěžovatelky do rozsahu, v jakém jí správcem daně bylo ve smyslu §23 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") umožněno nahlédnout do spisu, se nedotýká přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale zasahuje do práv a povinností daných pro vlastní vedení řízení, které je ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. z přezkumu soudem vyloučeno.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nedopadá na právo daňového subjektu nahlížet do spisu ve smyslu §23 odst. 1 a 2 daňového řádu, protože uvedené ustanovení upravuje samostatné právo, které není vázáno na konkrétní daňové řízení. Dle názoru stěžovatelky tak u žalobou napadeného rozhodnutí nejde
o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení správního řízení. V souvislosti s tím stěžovatelka poukázala na názor Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyslovený v rozsudku ze dne
6. 2. 2002, sp. zn. 16 Ca 232/200, z něhož vyplývá, že pokud bylo o právu daňového subjektu nahlížet do spisu pravomocně rozhodnuto, není již možné takové rozhodnutí napadnout jiným právním prostředkem, a to ani v řízení souvisejícím. Dle stěžovatelky tak postupem krajského soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, jež jsou shora uvedena, a vzhledem k této skutečnosti navrhla, aby soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 634/2000 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno) konstatoval, rozhodnutí správního orgánu o rozsahu, v jakém je účastníkovi řízení umožněno nahlédnout do spisu, má charakter rozhodnutí, kterým se nemění hmotněprávní postavení účastníka řízení, a kterým tedy nemůže konečným způsobem dojít k dotčení jeho základních práv a svobod.
I když se v posuzovaném případě Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že ustanovení §23 daňového řádu upravuje samostatné právo, které není vázáno na konkrétní daňové řízení, je třeba vzít v úvahu, že k zásahu do ústavně zaručených práv může dojít právě v souvislosti s konkrétním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí ovlivňující hmotněprávní pozici účastníka. Stěžovatelka sice vyslovuje obavu, že v případě rozhodnutí finančních orgánů ve věci samé již nebude možné rozhodnutí o rozsahu, v jakém jí bylo umožněno nahlédnout do spisu, přezkoumat, přičemž argumentuje výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud se s názorem uvedeného soudu neztotožňuje, avšak jeho úkolem není, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, sjednocovat rozhodovací činnost soudů obecných. Za rozhodující Ústavní soud pokládá skutečnost, že pokud Krajský soud v Hradci Králové dospěl k danému závěru, pak nepochybně vycházel z toho, že je oprávněn a povinen v rámci (eventuálního) přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí ve smyslu §244 o. s. ř. (nyní §65 zákona č. 150/2002 Sb.) přezkoumat dodržení procesních pravidel ze strany finančních orgánů rovněž ve vztahu k rozhodnutí ve věci nahlížení do spisu.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) a ústavní stížnost stěžovatelky bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti pak bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43
odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. září 2003