ECLI:CZ:US:2003:3.US.138.02
sp. zn. III. ÚS 138/02
Usnesení
III. ÚS 138/02
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2001 č. j. 14 Cmo 100/2001-60 a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2001 č. j. 32 Cm 308/99-46, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že soudům, které je vydaly, vytýká nerespektování jeho práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu, práv vlastnických a majetkových, dále porušení zásady rovnosti, jakož i ústavního principu, dle něhož nikdo nemůže být nucen k plnění povinností jiného či za jiného bez souhlasu či proti jeho vůli. Poukázal na usnesení rejstříkového soudu vztahující se k zápisu předmětného investičního fondu a k jeho výmazu, na datum podání žaloby a vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí o zastavení řízení zbavilo účastníky řízení možnosti zjistit, zda existují konkrétní osoby - procesní nástupci, kteří mají automaticky vstoupit do práv a povinností fondu, když nedošlo k jeho likvidaci ani k jinému vypořádání jeho jmění.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve vyjádření ze dne 5. února 2003 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí, když soud v předmětné věci postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 308/99 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2001 č. j. 14 Cmo 100/2001-60 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Soud II. stupně opodstatněně potvrdil výše označené rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze o zastavení řízení proti žalovanému, který byl ke dni 1. května 2000 vymazán z obchodního rejstříku a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, když také shledal, že jeho výrok má oporu v ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu a ve zjištění, že žalovaná společnost zanikla a její práva a povinnosti na právního nástupce nepřešly. V odůvodnění rozhodnutí se s námitkami odvolatele v plném rozsahu vypořádal a na toto lze v dalším odkázat. Je třeba dodat, že Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 25. září 2002 sp. zn. 29 Odo 234/2002 o odmítnutí stěžovatelova dovolání konstatoval, že v postupu odvolacího soudu neshledal pochybení a dovolací důvody obsažené v §237 odst. 1 písm. c) a písm. f) obč. soudního řádu (týkající se zastoupení účastníka řízení, který neměl procesní způsobilost a nesprávného postupu soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem) a i když ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR nesměřuje, lze však na jeho odůvodnění poukázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2003