ECLI:CZ:US:2003:3.US.140.03
sp. zn. III. ÚS 140/03
Usnesení
III. ÚS 140/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelů 1) J. M., a 2) D. M., zastoupených JUDr. M. Š., advokátkou o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 25 Co 354/2002 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. května 2002 sp. zn. 12 C 2/2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé, kteří se domáhali zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnili ústavní stížnost tím, že podle jejich přesvědčení se soudy nevypořádaly s námitkami ve věci uplatněnými, zejména pak s těmi, které se týkaly existence nájemní smlouvy, o kterou se opíral žalobce a na základě níž soud rozhodl. Poukázali také na nevěrohodnost výpovědi svědka Š., jakož i na nelogičnost obsahu listin předložených žalobcem. Z uvedených důvodů se cítí dotčeni v právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2002 bylo zjištěno, že označený odvolací soud přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. května 2002 sp. zn. 12 C 2/2001 a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami v odvolání uplatněnými, když také opodstatněně konstatoval, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu, z něhož byly dostatečně a spolehlivě objasněny vlastnické vztahy k nemovitosti, ve které se nachází byt, jehož vyklizení bylo předmětem řízení i charakter užívacích vztahů žalovaných k tomuto bytu. Proto zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Je třeba konstatovat, že z ústavního principu
nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Nebylo zjištěno, že by obecné soudy tuto zásadu v předmětné věci nerespektovaly, a proto Ústavní soud, který není vrcholem soustavy obecných soudů, není ani oprávněn "hodnotit" důkazy, hodnocené těmito soudy, a tak do jejich jurisdikční činnosti zasahovat (čl. 81 a čl. 90 Ústavy).
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2003