ECLI:CZ:US:2003:3.US.152.03
sp. zn. III. ÚS 152/03
Usnesení
III. ÚS 152/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. L. K., zastoupeného Dr. P. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. 21 Cdo 963/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2001 č. j. 23 Co 543/2001-176, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu zakotveném v čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soudy uplatněná interpretace ustanovení zákoníku práce, kterých se v řízení dovolával, vede k omezení výkonu pracovní činnosti v zaměstnaneckém poměru pro jednu vymezenou skupinu, u jiné však nikoliv, což by vedlo k nedůvodné diferenciaci a k omezení činnosti v pracovním poměru - to by však bylo možné jen na základě zákona. Vyslovil přesvědčení, že odmítnutí jeho dovolání jako nepřípustného je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když v rozhodnutí odvolacího soudu byla nepochybně řešena otázka, mající po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně shledal, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němu tento mimořádný opravný prostředek přípustný není, když konstatoval, že právní význam rozhodnutí se nedotýká činnosti soudů vůbec a ani odvolacím soudem řešená právní otázka v projednávané věci nebyla pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2001 č. j. 23 Co 543/2001-176 vyplývá, že tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dne 2. března 2000 je neplatné (jak se žalobce domáhal), i o zamítnutí žaloby v části, v níž žalobce uplatňoval zaplacení částky 1.215.000,-Kč. Pokud jde o výrok týkající se okamžitého zrušení pracovního poměru, vycházel soud ze zjištění, že předmětný pracovní poměr vůbec nevznikl, a proto úkon směřující k jeho zrušení je rovněž neplatný. Shodně s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2003 č. j. 21 Cdo 963/2002-204 v rozhodované věci plně akceptoval ustálenou judikaturu (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 13/1995, č. 63/1999).
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 20001 č. j. 23 Co 543/2001-176 shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2003