ECLI:CZ:US:2003:3.US.160.03
sp. zn. III. ÚS 160/03
Usnesení
III. ÚS 160/03
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného Doc. Dr. J. U., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, čj. 24 Co 284/2002-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, čj.
24 Co 284/2002-158, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
4. září 2002, sp. zn. 20 D 1157/98. V tomto svém návrhu stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 10 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, citovaným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto, že v řízení o dědictví po B. V., zemřelé dne 1. 9. 1998 se zanecháním závěti ze dne 31. 8. 1998, bude nadále jednáno jako s dědici ze závěti s paní H. K.a panem F. K.. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že zůstavitelka u uvedené závěti ustanovila dědicem bytu (v Praze 8, K. 1104/4) rodinu K., přičemž příslušní dědici ze závěti - H. a F. K. - dědictví neodmítli. Pokud pozůstalý bratr (ústavní stěžovatel), jakožto dědic ze zákona, zpochybnil platnost závěti z důvodu její neurčitosti, když svoji námitku specifikoval tak, že byt jako předmět nájmu nemohl být předmětem dědění a jako dědic je označen neexistující právní subjekt, jde o posouzení právní otázky, a tak soud postupuje dle §175k odst. 1 o. s. ř. Dále soud prvého stupně uvedl, že závěť je třeba vykládat podle §35 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž je zřejmé, že vůlí zůstavitelky bylo odkázat členský podíl u bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu. Pokud jde o otázku určení dědice, měl soud za to, že z dosavadního průběhu řízení jednoznačně vyplynulo, že "rodinkou K." jsou manželé H. a F. K..
Proti citovanému usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém soudu I. stupně vytýkal nesprávný výklad závěti. Dle stěžovatele mělo být přihlédnuto k tomu, že zůstavitelka závěť sepisovala zřejmě ve stavu snížené příčetnosti a v den smrti. Také grafologická expertiza neurčila jednoznačně, zda pisatelkou závěti je zůstavitelka. Projevená vůle vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda zůstavitelka měla takový úmysl, jak soud dovodil. Totožnost "rodinky K." soud určil až na základě dědického řízení, nikoliv na základě ztotožnění H. a F. K. v okamžiku sepisování závěti. Výkladem závěti lze dospět i k závěru, že uvedené osoby dědici ze závěti nejsou a že předmětem odkazu není předmětný byt, ale jakýkoliv jiný byt, který zůstavitelka v Praze užívala. Závěť je proto neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud však dané odvolání stěžovatele neshledal důvodným. V úvodu přitom zdůraznil, že se již nelze zabývat sporem o platnost závěti z důvodů, které by měly skutkový podklad, neboť tyto spory nutno řešit postupem podle §175k odst. 2 o. s. ř., přičemž usnesením ze dne 27. 9. 1999, čj. 20 D 1157/98-60, bylo stěžovateli uloženo, aby do 1 měsíce od jeho právní moci podal u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobu na určení, že závěť ze dne 31. 8. 1998 je neplatná, což však ve stanovené lhůtě neučinil. Vzhledem k citovanému ustanovení soud již nemůže brát zřetel na ta tvrzení, která se týkají platnosti závěti; ta měl uplatnit žalobou podle citovaného ustanovení, protože šlo o otázky skutkové, nikoliv právní. Z tohoto důvodu se již nelze zabývat tím, zda byl úkon učiněn ve stavu snížené příčetnosti, ani tím, zda závěť byla pořízena vlastnoručně. Pokud stěžovatel namítal neplatnost závěti pro její neurčitost, toto není otázkou, která by měla sporný skutkový základ, ale jde o výklad právního úkonu, tedy o otázku právní, o níž se rozhodne postupem podle §175k odst. 1 o. s. ř. Námitka neurčitosti se dle soudu týká jak označení předmětu dědictví, tak osob dědiců. Při výkladu závěti je třeba vycházet z interpretačního pravidla uvedeného v §35 odst. 2 občanského zákoníku, tj. nejen z jazykového vyjádření, ale zejména též z vůle pořizovatele závěti, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a na zřeteli je nutno mít i význam, který použitým výrazům či formulacím bývá obecně připisován neprávnickou veřejností, zejména jde-li o závěť sepsanou osobou, která nemá právnické vzdělání. Použitým výrazům se tedy přikládá ten význam, který měl zůstavitel zřejmě na mysli. Pořídí-li zůstavitel v závěti o "bytě", pak se tím rozumí byt v jeho vlastnictví, event. členský podíl v bytovém družstvu, případně zařízení bytu v nájmu. Nevyplývá-li ze závěti něco jiného, pak je za takový byt třeba považovat ten, ke kterému měl zůstavitel uvedená práva, případně ten, kde měl své bydliště, takže není důvodné tvrzení, že zůstavitelka mohla mít na mysli jakýkoliv byt jiný. I kdyby v době pořízení závěti měla zůstavitelka práva k bytu jinému než v době svého úmrtí, závěť je právním úkonem, jehož důsledky nastávají právě až dnem úmrtí; pokud by zůstavitelka v takovém případě chtěla, aby závětním dědicům připadl jiný byt než ten, kde měla bydliště v době úmrtí, musela by závěť změnit, ovšem tato situace nastat nemohla, neboť zemřela následující den po pořízení závěti. Ani označení dědiců nelze považovat za neurčité, je-li tyto možno identifikovat s přihlédnutím k osobním poměrům zůstavitele, což v daném případě je možné z údajů uvedených v dřívější závěti zůstavitelky ze dne 30. 8. 1997, takže není důvodu pochybovat, jaké osoby měla zůstavitelka na mysli, když žádná jiná rodina K., ke které měla zůstavitelka podobný vztah, není známa.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že interpretace závěti odvolacím soudem není vyčerpávající, když se v případě obou v závěti použitých neurčitých výrazů konstatuje to, že je jim třeba přikládat ten význam, který měl zřejmě zůstavitel na mysli, k čemuž stěžovatel dodává, že lze za účelový pokládat výklad soudu, dle kterého jen proto, že závěť byla budoucí závětní dědičkou nalezena v bytě, v němž se zůstavitelka v době smrti zdržovala, musela tato mít na mysli předmětný byt. Dále měl odvolací soud opomenout, že závěť ze dne 30. 8. 1997 byla dne 19. 2. 1998 notářským zápisem zrušena, takže lze mít vážené pochybnosti o tom, zda zrušená závěť může posloužit identifikaci osob závětních dědiců, když okolnosti zrušení závěti nejsou známy. Konečně stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že mimo jeho pozornost zůstaly pomocné interpretační postupy, spočívající zejména ve zjištění faktických okolností, za kterých byla závěť sepsána a budoucí závětní dědičkou nalezena, a to bez ohledu na to, že odvolací soud zkoumal pouze otázku určitosti závěti. Přitom pouze formální výklad právního úkonu nemůže dle stěžovatele vést ke spravedlivému rozhodnutí. Vzhledem k těmto skutečnostem mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv, jež jsou označena výše, a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů ohledně platnosti závěti zůstavitelky ze dne 31. 8. 1998, kdy tato otázka byla rozhodující pro posouzení, zda se stěžovatelem bude ve smyslu §175k odst. 1 o. s. ř. dále jednáno jako s dědicem, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily závěť jako platnou, přestože tato byla neurčitá co do označení předmětu dědictví i co do označení osob dědiců.
Ústavní soud však již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde
o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Takovéto porušení ústavně zaručených práv a svobod by snad v posuzované věci mohlo nastat toliko v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15, č. 98, Praha 2000).
To však stěžovatelem namítáno nebylo, pochybení daného rázu nebylo zjištěno ani Ústavním soudem. Městský soud se všemi argumenty stěžovatele podrobně zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu se může zabývat pouze právní stránkou věci, stejně tak i uvedl, jakým způsobem je obecně třeba závěť vykládat, přičemž odkázal na ustálenou relevantní judikaturu i uznávanou právní literaturu, stejně tak i uvedl, jak tento právní úkon s ohledem na konkrétní okolnosti vykládal. Jeho argumentaci v žádném aspektu nelze označit za nesrozumitelnou či ve zjevném rozporu s pravidly logiky, naopak jedná se
o závěry, se kterými se může plně ztotožnit i Ústavní soud. K tomu je možno doplnit, že ani ústavní stížnost neobsahuje žádné skutečnosti, jež by naznačovaly to, že zůstavitelka v závěti eventuálně mínila jiný byt či jiné dědice.
Pokud stěžovatel namítá "formálnost" výkladu daného právního úkonu, v důsledku čehož údajně nemohlo být vydáno spravedlivé rozhodnutí, tento dojem je zřejmě vyvolán tím, že obecné soudy věc mohly posuzovat jen v mezích §175k odst. 1 o. s. ř., resp. pouze - dle obecných soudů - po právní stránce, přičemž o možnost přezkoumání platnosti závěti
v "řádném" soudním řízení se připravil stěžovatel sám, když včas nepodal žalobou dle §175k odst. 2 o. s. ř., a z tohoto důvodu dle výslovného znění uvedeného ustanovení mělo být v řízení pokračováno již bez něho. Dlužno dodat, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci, když z ní nevyplývá žádná souvislost mezi uplatněnými námitkami a tvrzeným porušením ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. října 2003