ECLI:CZ:US:2003:3.US.169.03
sp. zn. III. ÚS 169/03
Usnesení
III. ÚS 169/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 6 Co 96/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2003 (6 Co 96/2003-42) a tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Ústavy ČR); podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka (v právním postavení žalobkyně v řízení před obecným soudem) nesouhlasí se závěrem označeného obecného soudu, jenž jako důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně (§150 o. s. ř.) shledal okolnost, že "není vinou žalovaného - vedlejšího účastníka řízení, že došlo k podání žaloby a že exekuce byla prováděna prostřednictvím soukromého exekutora, který posuzuje, jakým způsobem bude exekuce provedena a žalovaný nemohl ovlivnit rozhodnutí exekutora a způsob zvolené exekuce". Exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. M. B. ze dne 26. dubna 2002 (Ex 188/02) byla nařízena a provedena exekuce proti povinnému M. K. přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky u peněžního ústavu Sparkasse Mühlviertel - West banka, a. s., č. ú. 7001012267/8040, a stěžovatelka marně poukazovala na to, že povinná osoba nebyla majitelem účtu. Stěžovatelka zdůraznila, že soudní exekutor prováděl exekuci v rozporu se zákonem, neměla jinou možnost se proti postupu exekutora bránit, než v soudním řízení, ve kterém byla vydána celkem tři rozhodnutí, než bylo uznáno její právo. V souvislosti s podáním své vylučovací (excindační) žaloby byla nucena nechat se zastupovat právním zástupcem, neboť "proti ní stál profesionál, právník a soudní exekutor v jedné osobě". Stěžovatelka proto považuje rozhodnutí soudu, jímž jí nebyly přiznány náklady řízení, za protiústavní, a proto navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak je vpředu označeno.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2003
(6 Co 96/2003-42) byl:
* co do merita věci potvrzen rozsudek soudu I. stupně (Okresního soudu v Českých Budějovicích) ze dne 26. listopadu 2002 (33 C 89/2002-35), jímž z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu vedeného oprávněným
Ing. V. V. proti povinnému M. K. za účasti manželky povinného J. K., který byl nařízen výše označeným exekučním příkazem, byla na základě stěžovatelčiny excindační žaloby vyloučena její pohledávka, již má u peněžního ústavu Sparkasse Mühlviertel - West banka, a. s., č. ú. 7001012267/8040;
* změněn označený rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů nepřiznává (rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k úhradě nákladů řízení před soudem I. stupně stěžovatelce, a to ve výši 11.375,- Kč) a současně nebylo žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stran nepřiznání nákladů řízení vycházel z ust. §150 o. s. ř., které umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech, z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Vycházel z toho, že soud I. stupně rozhodoval o návrhu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí podle §267 o. s. ř. a že není vinou žalovaného, že došlo k podání excindační žaloby. Exekuce byla prováděna prostřednictvím soudního exekutora a ten posuzuje způsob, jakým bude exekuce provedena. Žalovaný proto nemohl ovlivnit rozhodnutí soudního exekutora a způsob zvolené exekuce. Nebylo by spravedlivé, aby žalovaný v postavení oprávněného, který se domáhá uspokojení své pohledávky proti manželovi stěžovatelky, byl ještě trestán náhradou nákladů řízení stěžovatelce, jejíchž vznik nezavinil.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona), tak, že mimo rozhodovací důvody poukázal na to, že stěžovatelka je manželkou povinného, obecně pak z ust. §145 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Rozhodnutím soudu ve věci samé se nezabýval, uvedenou problematiku však neměla judikatura jednoznačně vyřešenou. I z tohoto hlediska by nebylo spravedlivé, aby žalovaný hradil náklady řízení v požadované výši 15.875,- Kč. Účastník řízení navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník řízení, Ing. V.V., se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn.
33 C 89/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran užití §150 o. s. ř. se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 - 10 Cmo 260/97). Ústavní soud, který posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů blíže vymezit podmínky užití ust. §150 o. s. ř., aby s přihlédnutím k zákonem stanoveným podmínkám o nich v konkrétních věcech rozhodovaly, jak se v daném případě v mezích ustálené rozhodovací praxe obecných soudů stalo. Ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně.
Tvrzení stěžovatelky stran věcné nesprávnosti jí napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí, které se náklady řízení zabývá, náležitým způsobem odůvodní (§167 odst. 2, §157
odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo.
Z takto rozvedených důvodů k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Ústavy ČR) nedošlo; ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. září 2003