ECLI:CZ:US:2003:3.US.190.03
sp. zn. III. ÚS 190/03
Usnesení
III. ÚS 190/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. nemocnice. zastoupené JUDr. P. N., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2002, sp. zn. 18 Co 513/2001, a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. června 2001, sp. zn. 3 C 63/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci rozsudky obecných soudů [Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003 (29 Odo 622/2002-234), Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2002
(18 Co 513/2001-194) a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. června 2001 (3 C 63/98-175)] a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2002
(18 Co 513/2001-194) byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka (v právním postavení žalované v řízení před obecnými soudy) má povinnost zaplatit žalobkyni (Nemocnice P.) částku 394.124,- Kč s 18% úrokem z prodlení ode dne 26. ledna 1996 do zaplacení, a to z titulu zaplacení přímých nákladů, které vynaložila žalobkyně v souvislosti s prováděním bioptických vyšetření pro stěžovatelku.
Nejvyšší soud ČR ve svém zamítavém rozsudku přijal právní názor, že při již zmíněných bioptických vyšetřeních spotřebovávala žalobkyně svůj materiál a stěžovatelka, přestože obdržela úhradu zmíněných nákladů od "pojišťovny" (byť je sama fakticky nevynaložila), žalobkyni ničeho nezaplatila. Vycházeje z tohoto stavu věci přijal dovolací soud závěr, že je nutné vydat bezdůvodné obohacení v peněžité formě společně s užitky.
Stěžovatelka odůvodnila porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že obecné soudy na zjištěný skutkový stav aplikovaly nesprávné právní předpisy a další právní předpisy si nesprávně vyložily. V této souvislosti stěžovatelka poukazovala na vyhl. č. 258/1992 Sb., §112, §451 a násl. a
§563 obč. zák. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jak jsou vpředu označeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka nenapadá skutková zjištění, z nichž vycházely obecné soudy všech tří stupňů. Ústavní stížnost směřuje proti právnímu posouzení věci, resp. nesprávné aplikaci příslušných ustanovení jednoduchého práva na zjištěný (a nesporný) skutkový stav, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, kterýmižto tvrzeními se však obecné soudy I. a II. stupně a poté i dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádaly (§157
odst. 2 o. s. ř.); z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Dále se sluší konstatovat, že Ústavnímu soudu, z důvodů již vpředu vyložených, nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti usilovala stěžovatelka v ústavní stížnosti. Je totiž v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a
v trestním řízení, aby prováděl sjednocování judikatury nižších soudů stran výkladu jednoduchého práva [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], jak se v dané věci stalo.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou jejích vývodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost bylo nutno odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. května 2003