ECLI:CZ:US:2003:3.US.195.02
sp. zn. III. ÚS 195/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2003 sp. zn. III. ÚS 195/02 ve věci ústavní stížnosti R. M. st. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 14. 1. 2002 sp. zn. 29 Ca 125/98, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně z 27. 2. 1998 č. j. FŘ 110/3568/1997-202, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou ze 4. 7. 1997, poř. č. 970000204, č. j. 11300/97/347970/2524, jímž byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmu fyzických osob.
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal osobně dne 2. 4. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"). Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 125/98-128 ze dne 14. 1. 2002, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ 110/3568/1997-202 ze dne 27. 2. 1998. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 2 a také čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 29 Ca 125/98 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ 110/3568/1997-202 ze dne 27. 2. 1998, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou poř. č. 970000204, č. j. 11300/97/347970/2524, ze dne 4. 7. 1997, kterým byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1994 ve výši 520 364 Kč. Dále Ústavní soud zjistil, že na návrh stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. 29 Ca 125/98-22 ze dne 5. 8. 1998 přerušil řízení o žalobě do skončení řízení o mimořádném opravném prostředku podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní").
Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že Ministerstvo financí vyhovělo podnětu stěžovatele a rozhodnutím č. j. 391/60327/1998 ze dne 29. 12. 1999 povolilo přezkoumání napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Finanční ředitelství v Brně po povolení přezkumného řízení provedlo přezkum a ve věci vydalo rozhodnutí č. j. FŘ 110/2255/98/0107-202 ze dne 15. 3. 2000. Proti tomuto rozhodnutí v souladu s jeho poučením podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím č. j. 391/27931/2001 ze dne 20. 6. 2001 tak, že odvolání zamítlo. Toto konečné rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 25. 6. 2001.
Krajský soud v Brně následně usnesením č. j. 29 Ca 125/98-128 ze dne 14. 1. 2002 řízení zastavil s použitím ustanovení §250i odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění pak Krajský soud v Brně uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně bylo po provedení přezkumného řízení nahrazeno rozhodnutím jiným. Pod pojmem "nahrazeno jiným", použitým v §250i odst. 2 o. s. ř. lze rozumět právě ten způsob rozhodnutí, jaké bylo vydáno Finančním ředitelstvím v Brně po přezkumném řízení, protože ustanovení §55b odst. 1 zákona o správě daní rozlišuje změnu, zrušení nebo vydání jiného rozhodnutí, přičemž jiný typ rozhodnutí toto ustanovení nezná. Z dikce §55b odst. 6 zákona o správě daní plyne, že po povolení přezkumného řízení musí být vždy rozhodnuto meritorně. Toto rozhodnutí lze napadnout odvoláním, o němž rozhoduje instančně vyšší správce daně. Řízení končí právní mocí druhostupňového rozhodnutí, tj. po vyčerpání všech přípustných řádných opravných prostředků. Řádný opravný prostředek byl stěžovatelem využit. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve spojení s rozhodnutím vydaným instančně vyšším správcem daně pak nabylo právní moci dne 25. 6. 2001.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel široce argumentovanou ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny a následně i právo na to, aby daně byly ukládány jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel - stručně řečeno - v tom, že obecný soud opřel své rozhodnutí o právní názor, že rozhodnutí vydané po povolení mimořádného opravného prostředku - přezkoumání daňových rozhodnutí - musí být vždy novým rozhodnutím ve věci. Stěžovatel argumentoval tím, že původní rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (č. j. FŘ 110/3568/1997-202 ze dne 27. 2. 1998) nebylo změněno ani zrušeno, ale bylo potvrzeno. Porušení ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny pak stěžovatel spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí trpělo podstatnými vadami řízení, které byly konstatovány i v rozhodnutí Ministerstva financí, jímž byl povolen mimořádný opravný prostředek. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření obecný soud uvedl, že základem pro posouzení věci bylo zjištění, že stěžovatel v době před podáním žaloby k soudu podal k Ministerstvu financí podnět k přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §55b zákona o správě daní. Žádosti stěžovatele bylo vyhověno a povoleno přezkoumání napadeného rozhodnutí. Po povolení přezkumného řízení, které následně provedl vedlejší účastník, bylo ve věci vydáno nové rozhodnutí. To bylo stěžovatelem dále napadeno řádným opravným prostředkem, o němž rozhodovalo Ministerstvo financí, které odvolání zamítlo. Krajský soud v Brně proto shledal, že jsou naplněny podmínky ustanovení §250i odst. 2 o. s. ř., v podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele obecný soud uvedl, že si je vědom nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. 6. 2001 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.), nicméně je povinen se řídit právní úpravou platnou v době svého rozhodování, tj. úpravou zakotvenou v části páté hlavě druhé o. s. ř., ve znění platném od 1. 1. 2001. Pro úplnost pak uvedl, že stěžovateli nic nebránilo po vydání nového konečného rozhodnutí ve věci napadnout toto rozhodnutí žalobou, pokud se domníval, že trpí nezákonností. Nebrojil-li ve dvouměsíční zákonné lhůtě proti novému rozhodnutí žalobou, nemůže se nyní úspěšně dovolávat nápravy takového rozhodnutí podáním ústavní stížnosti. Krajský soud proto navrhoval, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným v rozhodnutí obecného soudu. Tomuto právnímu názoru obecného soudu však nelze pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nic vytknout, a to již proto, že stěžovatel má k dispozici proti novému rozhodnutí ve věci (rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ 110/2255/98/0107-202 ze dne 15. 3. 2000) řádné opravné prostředky (odvolání), které ostatně i využil (rozhodnutím Ministerstva financí č. j. 391/27931/2001 ze dne 20. 6. 2001 bylo jeho odvolání zamítnuto), a prostředky soudní ochrany (správní žalobu); k porušení tvrzeného práva obsaženého v čl. 36 odst. 2 Listiny proto dojít nemohlo. Stěžovatel totiž může vznést své věcné výhrady proti jemu dodatečně vyměřené dani v odvolacím řízení u správce daně (jak ostatně i učinil), příp. v rámci soudního řízení. Se stejným odůvodněním pak Ústavní soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nemohlo dojít ani k porušení ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.