ECLI:CZ:US:2003:3.US.199.03
sp. zn. III. ÚS 199/03
Usnesení
III. ÚS 199/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené JUDr. E.K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2002, sp. zn. 14 Co 867/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2002 (14 Co 867/2002) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo (svoboda) obsažené v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka (v právním postavení žalobkyně před obecnými soudy) podala
u Okresního soudu v Tachově návrh, jímž se domáhala vyslovení neplatnosti uznání závazku ve výši 165.953,- Kč. Důvodem měla být skutečnost, že nemovitost ve Stříbře, Mánesově
ul. č. 439, kterou převzala s ostatními sourozenci jako restituční plnění, byla ze strany žalovaného (Lesy České republiky, s. p.) zhodnocena, a to v částce 160.480,79 Kč. Zhodnocení v dané výši bylo vyčísleno znalcem F. P.. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy výši zhodnocení popírala a svou argumentaci opírala o znalecký posudek J. M., který byl přiložen k ústavní stížnosti. Dle tohoto znaleckého posudku došlo naopak ke znehodnocení nemovitostí o 147.304,- Kč (rozdíl ceny k roku 1956 a k roku 1991).
Z ústavní stížnosti a k ní připojených příloh bylo dále zjištěno, že u Okresního soudu v Tachově je pod sp. zn. 3 C 199/96 vedeno řízení o žalobě na zaplacení dlužné částky ve výši 165.953,- Kč na základě předmětného uznání závazku za účasti týchž účastníků (Lesy České republiky vystupují jako žalobce a stěžovatelka jako žalovaná). Uhrazení dlužné částky bylo stěžovatelce uloženo rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 15. února 2000
(3 C 199/96) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. července 2002
(12 Co 448/2002).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
16. prosince 2002 (14 Co 867/2002) byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 14. srpna 2002 - 3 C 142/95-22), jímž byla vpředu zmíněná žaloba na vyslovení neplatnosti uznání závazku zamítnuta. Obecné soudy obou stupňů poukázaly na to, že určovací žaloba může být u soudu uplatněna, je-li na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Stěžovatelka jej dovozovala z důvodu nejistého právního vztahu mezi ní a žalovaným, a to především v tom smyslu, že není zcela jasně dán titul, na základě kterého by měla uhradit závazek, o němž je veden spor pod sp. zn. 3 C 199/96.
Obecné soudy stěžovatelčinu argumentaci neshledaly jako důvodnou, neboť ve sporu vedeném pod sp. zn. 3 C 199/96 byla tato otázka řešena jako předběžná (šlo o žalobu na plnění). O povinnosti stěžovatelky plnit žalovanému z titulu zhodnocení nemovitostí bylo pravomocně rozhodnuto, právní vztah tak není nejistý, a proto byla žaloba pro nedostatek právního zájmu na požadovaném určení zamítnuta.
Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil, že naléhavý právní zájem není dán. Krajský soud se nezabýval tím, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závazku trval od podání žaloby v lednu 1995 do července 2002 (do rozhodnutí ve věci 3 C 199/96). Průtahy v řízení 3 C 142/95 měly za následek, že právní zájem na určení neplatnosti závazku, odůvodněný řízením o zaplacení dlužné částky, odpadl. Stěžovatelka je přesvědčena, že naléhavý právní zájem existuje a považuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označeno, za nezákonné. Z těchto důvodů navrhla, aby bylo Ústavním soudem zrušeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší dle jeho ustálené judikatury přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což výslovně dle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Nadto jak Krajský soud v Plzni v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, tak Okresní soud v Tachově v jemu předcházejícím rozsudku, na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, dospěly v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) k závěru, který má v takto zjištěném skutkovém stavu oporu, a tento svůj závěr zákonem stanoveným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout.
Dále se sluší konstatovat, že žaloby na plnění mají zásadně přednost před žalobami na určení. V rámci žaloby na plnění se totiž jako předběžná otázka pravidelně posuzuje i to, zda titul, na jehož základě je nárok na plnění uplatňován, existuje (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001 - 29 Cdo 2349/99 a další). O žalobě na plnění rozhodoval ve stěžovatelčině věci Okresní soud v Tachově pod sp. zn. 3 C 199/96. Stěžovatelka v tomto řízení měla (mohla) uplatnit svá tvrzení i stran neplatnosti předmětného uznání závazku a k zásahu do jejích práv proto dojít nemohlo tím, že její určovací žaloba vedená Okresním soudem v Tachově pod sp. zn. 3 C 142/95 byla zamítnuta z důvodu absence naléhavého právního zájmu.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu. Zjevně neopodstatněná ústavní stížnost byla odmítnuta [§43 odst. 2
písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. května 2003