ECLI:CZ:US:2003:3.US.205.03
sp. zn. III. ÚS 205/03
Usnesení
III. ÚS 205/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 3 Tdo 198/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 3 Tdo 198/2003, neboť má za to, že postupem uvedeného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, svým ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu dovolání stěžovatele jako nepřípustné ve smyslu §265a odst. 1 trestního řádu. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek bylo zavedeno novelou trestního řádu - zákonem
č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002. Dle názoru dovolacího soudu se časová působnost trestního řádu řídí zásadou, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. Jestliže tedy bylo dovolání zavedeno s účinností od 1. 1. 2002, pak tento mimořádný opravný prostředek lze uplatnit až od uvedeného data. Svůj názor dovolací soud opírá i o skutečnost, že výše citovaný zákon ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních neobsahuje výjimku, jež by upravovala možnost podat dovolání proti rozhodnutím, která nabyla právní moci před jeho účinností, a to ani za podmínky, že by k doručení takového rozhodnutí došlo až po 1. 1. 2002 a kdy by současně byla zachována dvouměsíční dovolací lhůta dle §265e odst. 1, 2 trestního řádu. Z toho dle Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu, jestliže rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, bylo učiněno až za účinnosti výše citované novely trestního řádu. V posuzované věci však bylo stíhání stěžovatele pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 8. 8. 2001, tj. za účinnosti trestního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.
Stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti s tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí a poukazuje na to, že na obžalovaného či odsouzeného se použije ten předpis, který je v době rozhodování soudu pro něj příznivější, a že je v dané věci třeba vycházet z ustanovení §265e trestního řádu, které stanovuje lhůtu pro podání dovolání. Byla-li v daném případě za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno až v roce 2002, tato zákonná dvouměsíční lhůta dodržena (§265e odst. 1, 2 trestního řádu), pak se dovolací soud měl dovoláním zabývat. Přitom skutečnost, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno v roce 2001, je dle názoru stěžovatele bez právního významu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem Nejvyššího soudu ČR na to, zda je dovolání přípustné i v případě, kdy směřuje proti druhostupňovému rozhodnutí, které nabylo právní moci před účinností zákona č. 265/2001 Sb., tedy před 1. 1. 2002, a které bylo doručeno až po uvedeném datu. Danou právní otázkou se však již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 298/02, (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 26, usn. č. 18) a dospěl k závěru, že závěr Nejvyššího soudu ČR
o nepřípustnosti dovolání nemá za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Tento názor opřel o následující argumenty:
"Samotné právo na dovolání ústavně zaručeno není. V Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 sedmého protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) - jako
v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy ČR - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání, jako na mimořádný opravný prostředek, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Stran procesněprávních aspektů dovolání, tedy stran jeho přípustnosti ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyla právní moci před
1. 1. 2002, neshledal Ústavní soud, že by byl postup Nejvyššího soudu ČR (posouzení dovolání jako nepřípustného) v rozporu s ústavně zaručenými právy (svobodami) stěžovatele. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí svůj právní názor, který zaujal v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), řádným způsobem odůvodnil (§134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na jehož základě je založena ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, cokoli namítat. Ostatně ke shodnému názoru, jaký v napadeném usnesení vyslovil Nejvyšší soud ČR, dospívá i dosavadní nauka (k tomu srov. Richter, M.: Časová působnost trestního řádu ve vztahu k dovolání, Trestní právo č. 12/2001, str. 20 a násl., Kratochvíl,
V.: Dovolání ve světle trestního řádu a zákona o Ústavním soudu, Trestní právo č. 5/2002,
str. 2 a násl.), která má za to, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy úkon je prováděn. Zákon totiž umožňuje podat dovolání jen v případě, kdy to "zákon připouští", čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Rozhodnutí z doby před tímto datem jako předmět dovolání označit nelze, a proto jsou nepřípustná [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Ve věci posuzované ústavní stížnosti se tedy názor Nejvyššího soudu ČR, obsažený v napadeném usnesení, dle kterého dovolání jsou nepřípustná, pokud směřují proti rozhodnutí, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002, jeví jako ústavně souladný."
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nebyl zjištěn žádný důvod, proč by se Ústavní soud měl od svého předchozího názoru odchylovat, nezbylo mu, než ústavní stížnost stěžovatele, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. září 2003