ECLI:CZ:US:2003:3.US.245.03
sp. zn. III. ÚS 245/03
Usnesení
III. ÚS 245/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. F., zastoupené JUDr. L. L., advokátkou proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 281/2002, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2001, sp. zn. 22 Co 232/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních předpokladů v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona] napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2003
(28 Cdo 281/2002-63) a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2001
(22 Co 232/2001-50) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že označené obecné soudy nesprávně posoudily stav věci, za kterého stěžovatelka vstoupila do právního vztahu předchozího nájemce bytu. Stěžovatelka nesouhlasila s jejich závěrem, že vstoupila do právního vztahu za situace, kdy nájemce byl již podle pravomocného rozhodnutí soudu pouze nájemcem na dobu určitou, tedy na dobu než vyprší výpovědní lhůta (§711 odst. 2 obč. zák.). Podle stěžovatelky je však prokázáno, že původní nájemce opustil byt ještě před tím, než obdržel rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a na stěžovatelku proto přešlo nájemní právo ve smyslu §708, resp. 706 obč. zák. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jak jsou vpředu označeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2001
(22 Co 232/2001-50) byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
16. března 2001 (7 C 274/2000-38) tak, že uznal stěžovatelku (stěžovatelka vystupovala v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) povinnou vyklidit byt o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím ve třetím podlaží domu čp. 1895 v ul. K Polabinám, v Pardubicích, do 15 dnů po zajištění přístřeší. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v rámci uplatněného dovolacího důvodu o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že věc po hmotněprávní stránce nesprávně posoudil. Podle odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2003 - 28 Cdo 281/2002-63) stěžovatelka v dovolání argumentovala v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti. Dovolací soud se s její argumentací neztotožnil a konstatoval, že stěžovatelka vstoupila do nájemního vztahu předchozího nájemce bytu (svého syna) v čase, kdy již byl pravomocný rozsudek, podle něhož se měl nájemní vztah skončit uplynutím výpovědní lhůty. Tedy stěžovatelka vstoupila do nájemního vztahu na dobu určitou a nikoli na dobu neurčitou.
Na tomto místě se sluší konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů toliko za situace, kdy je porušeno ústavně zaručené právo (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z tohoto důvodu mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Její tvrzení jsou totiž v rovině polemiky se závěry obecných soudů - v rovině nesouhlasu s výkladem hmotného práva - a nedosahují ústavněprávní roviny. Nejvyšší soud ČR i Krajský soud v Hradci Králové ve svých rozhodnutích se s tvrzeními stěžovatelky, která uplatnila shodně následně i v ústavní stížnosti, zákonem stanoveným způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.) a jejich výklad jednoduchého práva nebyl shledán jako ústavně nekonformní; nelze jim proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nic vytknout. Porušení tvrzených ústavně zaručených práv proto shledáno nebylo.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána zejména konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. září 2003