ECLI:CZ:US:2003:3.US.289.02
sp. zn. III. ÚS 289/02
Usnesení
III. ÚS 289/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Co 78/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2002 (22 Co 78/2002-29), kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. ledna 2002 (10 C 629/2001-25 - řízení o zaplacení 72.000,- Kč s přísl. bylo zastaveno, stěžovatel byl povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení ve výši 600,- Kč), ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 15.600,- Kč a v dalším bylo potvrzeno.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně a porušuje jeho ústavně zaručená práva daná Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 a dále čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, kdy stěžovatel neměl zajištěny stejné možnosti k uplatnění svých práv (v rozporu s §18 o. s. ř.), neboť mu nebyl doručen stejnopis odvolání žalobce a neměl možnost se k němu vyjádřit. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje vůči řízení, které proběhlo před těmito soudy, a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat.
V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal ani protiústavní vady ani extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, z nichž obecné soudy vycházely, případně, že by jimi byly porušeny platné principy soudního řízení zakotvené v platných právních předpisech. Ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatele, který uhradil požadovanou dlužnou částku 72.000,- Kč a žaloba tedy byla podána důvodně. Obecný soud vydal rozhodnutí, kterým byla určena výše náhrady nákladů řízení stěžovatelem (dle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., účastník je povinen nahradit náklady řízení, byl-li důvodně podaný návrh vzat zpět pro chování stěžovatele). Obecný soud k odvolání žalobce usnesení změnil co do výše nákladů řízení a v dalším potvrdil. Pokud má stěžovatel za to, že soud byl povinen doručit stěžovateli stejnopis odvolání žalobce, směřující proti rozhodnutí obecného soudu
I. stupně, o výši stanovených nákladů řízení, nutno odkázat na §210 odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., dle něhož, nejde-li o případy uvedené v §208 nebo §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé ostatním účastníkům. Ze zákona nevyplývá tedy povinnost soudu doručovat opisy odvolání podaného proti usnesení výroku o nákladech řízení.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva, na které (pouhým odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR) poukazoval stěžovatel, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. ledna 2003