ECLI:CZ:US:2003:3.US.289.2000
sp. zn. III. ÚS 289/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele E., výrobní družstvo, zastoupeného advokátkou Mgr. M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2000 sp.zn. 15 Co 791/99, ve spojení s rozsudkem Okresního sudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 1999, sp.zn. 31 C 125/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2000 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2000 sp.zn. 15 Co 791/99 a Okresního sudu Plzeň-město ze dne 4.6.1999, sp.zn. 31 C 125/97. Tvrdil, že jimi došlo k porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal v souladu s poučením odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností též dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2000 sp.zn. 15 Co 791/99.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Stěžovatel podal v souladu s poučením odvolacího soudu dovolání. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci tedy je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2000 sp.zn. 15 Co 791/99, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vzhledem k podanému dovolání v dané věci nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
O dovolání dosud nebylo rozhodnuto a stěžovatel bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. O jeho dovolání dosud nebylo rozhodnuto, a stěžovatel bude (jak již řečeno) případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2003