ECLI:CZ:US:2003:3.US.294.01
sp. zn. III. ÚS 294/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M.S., právně zastoupeného JUDr. M.F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 1. 2001, č.j. 31 To 635/2000-158 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 8. 2000, č.j. 4 T 546/99-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, jimiž byl pro neoprávněné zastřelení dvou psů jako lesní hospodář shledán vinným spácháním trestného činu poškozování cizí věci. Tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno mělo být i právo osobní svobody stěžovatele ve smyslu ust. čl. 1 odst. 2 a ust. čl. 2 odst. 2 Listiny [sic]. Zásah do ústavně zaručených práv byl spatřován především v tom, že obecné soudy si při projednávání jeho trestní věci neopatřily všechny dostupné důkazy a provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, když v rozporu s trestním řádem [§2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád v tehdy platném znění (dále jen "trestní řád")] neobjasňovaly náležitě okolnosti, svědčící v jeho prospěch. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplněních uvedl, že orgány činné v trestním řízení neprovedly řádné dokazování skutečnosti, zda jednání, jež bylo shledáno trestným, bylo v souladu se zákonem [§21 odst. 1 písm. b) zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti v tehdy platném znění (dále jen "zákon o myslivosti")] či nikoli. Soudy nevěnovaly patřičnou pozornost faktu, že dům, poblíž něhož zastřelil dva psy, byl objektem právně neexistujícím. Soudy dále nebraly zřetel ke stěžovatelem předloženým odborným vyjádřením, z nichž vyplývalo, že psi byli zastřeleni oprávněně. Zákon o myslivosti možnost zastřelit psa pronásledujícího zvěř podmiňuje mj. skutečností, že pes se musí nacházet 200 m od trvale obydleného domu a ne od rekreačního objektu a stěžovatel nevěděl, že předmětný dům není zapsán v katastru nemovitostí [sic]. Soudy měly z vlastní iniciativy zjistit skutečnost, že předmětný dům není zapsán v katastru nemovitostí. Přitom odvolací soud, který položil důraz na nesplnění podmínky předepsané vzdálenosti, nezkoumal v této souvislosti subjektivní stránku trestného činu. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní nesoulad.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, upravujících zásady zjišťování a hodnocení důkazů a v ust. §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu, která předepisují náležitosti odůvodnění rozsudku a usnesení.
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Okresního soudu ve Liberci [4 T 546/99-142] a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci [31 To 635/2000-158] nebyl zjištěn zásah do základních práv a svobod. Okresní soud svým rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem poškozování cizí věci [§257 odst. 1, zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon")], a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let [§58 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. 59 odst. 1 trestního zákona] a vedle toho mu uložil i trest propadnutí lovecké zbraně [§55 odst. 1 písm. a) tr. zákona] a povinnost nahradit škodu. V tomto rozhodnutí okresní soud zcela přesvědčivě vysvětlil, proč nemohl přihlížet k odborným vyjádřením, která hodnotila právní otázky, pečlivě se zabýval i zhodnocením věrohodnosti jednotlivých svědectví a z tohoto hodnocení vyvodil adekvátní závěry. Krajský soud projednal jako soud odvolací odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, přihlížeje i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Znovu zopakoval, že pokud se znalecké posudky vyjadřovaly k otázkám právním, nemohly být jejich závěry podkladem pro soudní rozhodnutí [§107 trestního řádu]. Krajský soud uvedl, že psi byli stěžovatelem zastřeleni ve vzdálenosti kratší než 200 metrů od nejbližšího obydleného domu [a tedy v rozporu s jednou z kumulativních podmínek ust. 21 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti]. Nedůvodnou byla shledána námitka, že předmětný dům je pouze rekreačním objektem, kde není nikdo hlášen k pobytu [31 To 635/2000-160, odstavec 1], protože rekreační objekt je užíván téměř po celý rok a jde fakticky o trvale obydlený dům. Rozhodné okolnosti musely být stěžovateli známy, protože podle vlastních tvrzení je absolventem vyšších zkoušek z myslivosti a jako lesní hospodář je obeznámen i s okolím. Výklad akcentující v této souvislosti právní povahu nemovitostí by podle krajského soudu vedl k tomu, že např. v rekreačních oblastech by bylo možno střílet a usmrcovat zvířata v bezprostřední blízkosti objektů sloužících k rekreaci, bez ohledu na to, zda se zde vyskytují lidé. K takto formulovaným závěrům, nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah při rozhodování v předchozích řízeních. Obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, která jsou v souladu s požadavky ust. §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a takové porušení nebylo shledáno.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 2. září 2003
JUDr. Jiří Mucha
předseda III. senátu Ústavního soudu