ECLI:CZ:US:2003:3.US.299.03
sp. zn. III. ÚS 299/03
Usnesení
III. ÚS 299/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 44 To 179/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. března 2003, sp. zn. 43 T 143/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek, po odstranění vytknutých vad na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34. §72 odst. 1
písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003 (44 To 179/2003) a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. března 2003 (43 T 143/2001) a tvrdil, že "soud, který při svém postupu porušuje závazná ustanovení trestního řádu, není spravedlivým soudem a nepostupuje v souladu s Paktem o politických a občanských právech".
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003 (44 To 179/2003) byly zamítnuty stížnosti (stěžovatele a jeho obhájce JUDr. J. P.) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. března 2003 (43 T 143/2001), jímž bylo rozhodnuto tak, že advokát JUDr. J. P. se jako zvolený obhájce vylučuje z obhajoby stěžovatele v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 143/2001.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na to, že má právo zvolit si obhájce dle své volby, svého práva využil a teprve poté, co soud I. stupně hrubě porušoval trestní předpisy, se několikrát z účasti u hlavního líčení omluvil. Porušení trestních předpisů spatřuje stěžovatel v tom, že po dobu dvou let nebylo rozhodnuto o jeho žádosti na přikázání trestní věci jinému obvodnímu soudu v rámci působnosti Městského soudu v Praze. Svou žádost odůvodnil kritikou práce Obvodního soudu pro Prahu 9 v jeho občanskoprávní věci při debatě s tehdejším ministrem spravedlnosti JUDr. Otakarem Motejlem. Stěžovatel poukazoval i na to, že trestní řízení bylo odročováno i z jiných důvodů, např. z důvodu jiného obsazení senátu, nemoci předsedkyně senátu, nevhodně nařízeného termínu jednání, apod. Stěžovatel dále tvrdil, že nesouhlasil s tím, aby jeho obhájce pověřil obhajobou jiného advokáta a poukazuje na to, že advokát odpovídá svému klientovi a nikoli soudu. Stěžovatel navrhl zrušit usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 143/2001 a po jeho prostudování s přihlédnutím k vývodům ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti byl vyloučen obhájce stěžovatele JUDr. J. P. podle ust. §37a odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování, jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 143/2001 vyplývá, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení byly splněny. Obhájce stěžovatele se opakovaně hlavních líčení nezúčastňoval (viz protokoly o hlavních líčeních - č. l. 108, 112 a 113, 116, 121, 198 a 199, 223, 290 a 291, 310 a 311, 334 a 335). Důvodem byla povětšinou nemoc či vyšetření obhájce, které dokládal lékařským potvrzením. K tomu se sluší uvést, že citované ustanovení §37a odst. 1 písm. b) tr. ř., jako jednu z podmínek, za jejichž splnění je možné obhájce vyloučit, uvádí opakované nedostavení se k úkonům trestního řízení a je nerozhodné, zda se obhájce omluvil či nikoli. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele proto v daných souvislostech nemohlo dojít, neboť obecné soudy (Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze) postupovaly v souladu s požadavky procesního předpisu (trestního řádu). Ostatně předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 v usnesení o vyloučení obhájce argumentovala tak, že vyloučení obhájce je na místě tím spíše, že obhájce není podle stanoviska ošetřující lékařky, s ohledem na svůj zdravotní stav, schopen účasti u žádného úředního jednání již od září roku 2002 a je dokonce zvažováno jeho přeřazení do plného invalidního důchodu. Toto odůvodnění nebylo stěžovatelem ani obhájcem zpochybněno, a i proto nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) obecným soudům nic vytknout.
Stěžovatel má sice právo na svobodnou volbu obhájce [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], ovšem
z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona. V dané věci pak obhájce stěžovatele v důsledku mnoha absencí
u hlavních líčení a nezajištění substituce mohl předpokládat, že Obvodní soud pro Prahu 9, z důvodu hospodárnosti řízení, ustanovení §37a odst. 1 písm. b) tr. ř. použije.
Ústavní soud však zdůrazňuje, že předmětné ustanovení je nutné aplikovat v souladu s jeho účelem, kterým je zájem na hospodárném a rychlejším řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Nelze je proto automaticky používat ve všech případech, kdy se obhájce stěžovatele nedostaví nejméně dvakrát k úkonu trestního řízení.
Za situace, kdy stěžovatel zrušení předmětného ustanovení nenavrhl [§64 odst. 1 písm. d) zákona] a ve věci rozhodující senát Ústavního soudu v daných souvislostech nedospěl k závěru o protiústavnosti aplikovaného ustanovení [§64 odst. 1 písm. c) zákona], bylo nutno ústavní stížnost, z důvodů vpředu rozvedených, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. září 2003