ECLI:CZ:US:2003:3.US.302.03
sp. zn. III. ÚS 302/03
Usnesení
III. ÚS 302/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. R., a. s., zastoupené Mgr. P. Č., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003, čj. 29 Odo 799/2002-115, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2002, čj. 7 Cmo 596/2000-106, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. května 2000, čj. F 32855/2000, F 36058/2000, B 1737-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. června 2003 napadla stěžovatelka usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. května 2000, čj. F 32855/2000, F 36058/2000,
B 1737-97, jakož i - jak vyplývá z návrhového žádání ("další ve věci navazující rozhodnutí") a v prvním případě rovněž z obsahu ústavní stížnosti - usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2002, čj. 7 Cmo 596/2000-106, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. března 2003, čj. 29 Odo 799/2002-115. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto jako opožděně podané dovolání stěžovatelky proti již výše označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, jež je též shora označeno a kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Dovolací soud k tomu uvedl, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, jak tomu bylo i v dané věci, se vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. zákona č. 30/2000 Sb. projednají podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen "o. s. ř."). Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno stěžovatelce dne 3. 5. 2002, a tak posledním dnem lhůty k podání dovolání byl 3. červen 2002. Dovolání však bylo podáno až dne 16. 7. 2002.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její věc nebyla obecnými soudy řádně projednána, kdy krajský obchodní soud jednak provedl zápis usnesení valné hromady
o zvýšení základního jmění společnosti a o provedení tohoto zápisu informoval stěžovatelku tak, že neměla možnost faktické konzumpce obsahu rozhodnutí, jednak nevyzval stěžovatelku k doplnění jejího návrhu, ač se u něj jednalo o vadu odstranitelnou, a také (nesprávně) dovodil z uplynutí lhůty pro uzavření dohody akcionářů neúčinnost úpisu akcií, přestože daná lhůta nebyla obligatorní součástí předmětného rozhodnutí valné hromady a její případné překročení nemělo za následek neúčinnost úpisu akcií, a kdy se vrchní soud nezabýval námitkami stěžovatelky, odůvodnil potvrzující rozhodnutí neúčinností dohody akcionářů jako takové, ačkoliv tento důvod nebyl soudem prvního stupně uveden a stěžovatelka neměla možnost se k tomu vyjádřit, dále nesprávně nepřipustil doplnění návrhu stěžovatelky a dostatečně nevycházel z obsahu a podstaty podaného odvolání.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a zčásti jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Navrhuje-li stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto - jako pozdě podané - její dovolání, je třeba v prvé řadě poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou právní argumentaci, z jakého důvodu toto rozhodnutí porušuje její ústavně zaručená práva, kdy všechny její námitky směřují proti rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně. Přesto však se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud ČR svou interpretací a aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu neporušil práva stěžovatelky, resp. ta její práva, jež jsou ústavně zaručena, protože Ústavní soud dle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen, a tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; to může činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Z tohoto hlediska však Ústavní soud nezjistil, že by postup Nejvyššího soudu ČR byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jeho argumentaci považuje za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je - v tomto směru - zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
V části napadající rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka v důsledku opožděně podaného dovolání, jež je nutno ve smyslu sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. v daném případě považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), tento prostředek (řádně) nevyčerpala (viz také usnesení ze dne 1. 4. 2003, sp. zn.
II. ÚS 163/03, a usnesení ze dne 26. 6. 2003, sp. II. ÚS 161/03 - ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nepublikovaná). K tomu Ústavní soud poznamenává, že i kdyby nebylo možno považovat dovolání za takový poslední prostředek, bylo by nutno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§43 odst. 1 písm. b), §72 odst. 2 zákona].
S ohledem na uvedenou skutečnost Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v dané části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. září 2003