ECLI:CZ:US:2003:3.US.35.03
sp. zn. III. ÚS 35/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném Š. V., zastoupené JUDr. PhDr. S. B. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 662/2002 ze dne 25. října 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 23. 1. 2003 navrhovatelka brojí proti označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. To s tím, že dovolací soud postupoval v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), jakož i v rozporu s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
V souvislosti s takto podaným návrhem je ovšem na místě uvést, že o návrhu (ústavní stížnosti), který směřovala dne 5. 8. 2002 navrhovatelka do usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 110/2002 ze dne 26. 3. 2002 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 51/2000 ze dne 9. 1. 2002, již Ústavní soud rozhodl svým usnesením sp. zn. III. ÚS 536/02 ze dne 16. 1. 2003, a to tak, že podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 11 Tdo 662/2002 rozhodl o dovolání podaném navrhovatelkou (směřujícím proti stejným rozhodnutím obecných soudů obou stupňů) tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) podané dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na takováto zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení. Pokud navrhovatelka v podaném dovolání namítala nesprávné zjištění skutkového stavu oběma soudy a v důsledku toho pak nesprávné hodnocení důkazů a vyvození nesprávných právních závěrů, pak tyto námitky nejsou zákonným dovolacím důvodem a nelze k nim v rámci dovolání [§265b odst. 1 písm. g)] přihlížet. Zabýval se i námitkou stran zákonem vyžadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, kdy dovodil i porušení důležité povinnosti navrhovatelky jako řidičky. Stejně tak se zabýval i opakovanými rozhodnutími soudů nižšího stupně, která ve věci byla učiněna, a to v souladu se zákonem. Konečně zaujal i stanovisko k eventuálnímu důvodu dovolání podle
§265b odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy také vyvodil, proč tento dovolací důvod rovněž v projednávané věci není dán.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že dovolací soud pochybil ve svém rozhodnutí proto, že ačkoli namítala, že posouzení střetu vozidel (dání přednosti) je otázkou právní, Nejvyšší soud ČR dovodil, že jde o zjišťování skutkového stavu, což mu nepřísluší hodnotit. V této souvislosti poukázala znovu na zjištěný skutkový stav soudem nalézacím i odvolacím a z něj odvozené závěry, které dle jejího názoru nekorespondují s příslušnými pravidly silničního provozu. Výhrady vznesla i k samotnému naplnění materiální stránky trestního činu, kterým byla uznána vinnou. V postupu Nejvyššího soudu ČR i v rozhodnutí z něho vzešlého tak spatřuje porušení svých základních ústavně garantovaných lidských práv, jak jsou obsažena v čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 39 a čl. 40 Listiny. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k podanému návrhu uvedl, že vznesenými námitkami se zabýval v důvodech svého rozhodnutí, a proto v podrobnostech odkázal na jeho obsah. Odmítl dále úvahy o tom, že v důsledku instančního postupu bylo údajně znemožněno rozhodnout nezávisle kvůli pokynům odvolacího soudu. Stran námitek týkajících se naplnění materiální podmínky trestnosti činu znovu poukázal na způsob jízdy navrhovatelky, její otáčení se v křižovatce a opětovný výjezd na hlavní silnici s tím, že tato zjištění neukazují na opatrnost navrhovatelky jako řidičky motorového vozidla. S poukazem na uvedené pokládá návrh (ústavní stížnost) za nedůvodný a navrhl jej odmítnout.
Po zvážení argumentace vedené navrhovatelkou, vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, i s ohledem na ve věci přijatá rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Je na místě připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu. Tak i v dané věci nelze mít za to, že by Nejvyšší soud ČR postupoval v rozporu zejména s obsahem hlavy páté Listiny, když nepochybně zjištěný skutkový stav odpovídá také právním závěrům obecných soudů, které z něj byly dovozeny. V tomto smyslu z hlediska podaného dovolání lze souhlasit s důvody obsaženými v napadeném rozhodnutí co do závěrů stran existence dovolacích důvodů samotných. Stejně tak se Nejvyšší soud ČR zabýval přiléhavě i námitkou stran materiální stránky trestného činu a stejně tak reagoval na námitky navrhovatelky z hlediska práva na obhajobu či spravedlivý proces, případně na možnou existenci dovolacího důvodu předpokládaného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Napadeným rozhodnutím tak nebylo zasaženo základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, event. čl. 6 Úmluvy).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu