ECLI:CZ:US:2003:3.US.37.03
sp. zn. III. ÚS 37/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů B. B. a H. B., oba právně zastoupeni JUDr. J. K., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2002, čj. 30 Ca 69/2002-36, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, dané čl. 90 Ústavy. Napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 18. 3. 2002, čj. PÚ/R/13/02-Gl, kterým pozemkový úřad rozhodl, že navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitosti, v rozhodnutí specifikované.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 30 Ca 69/2002 a spisu Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Svitavy (právní nástupce pozemkového úřadu) č. OPÚ 2086/92, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 18. 3. 2002 vydal pozemkový úřad rozhodnutí čj. PÚ/R/13/02-Gl, kterým rozhodl, že navrhovatelé nejsou vlastníky části původní parcely p.č. 666 o výměře 2,1662 ha v katastrálním území B. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelé nesplnili podmínky ust. §6 odst. 1 písmeno k) zákona č. 229/1991 Sb.
Uvedené rozhodnutí napadli navrhovatelé správní žalobou, v níž namítali, že kupní smlouva na předmětné nemovitosti byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky spatřovali v tom, že cena předmětné nemovitosti byla určena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, čj. 30 Ca 69/2002-36, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle §6 odst. 1 písmeno k) zákona o půdě jsou vydávány oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Obě podmínky musí být splněny současně. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevhodných podmínek. Vedlo jej k tomu zjištění, že kupní cena odpovídala tehdy platnému cenovému předpisu. Své zjištění opíral o revizní posudek Ústavu soudního inženýrství v Brně, který přezkoumával původní znalecký posudek znalce Jana B. s tím, že ten byl v několika bodech vadný, když některé jeho závěry byly opřeny o dohady a ve znaleckém posudku jsou zjevné nesprávnosti. Pozemkový úřad proto postupoval správně, když závěry o ceně předmětných nemovitostí opíral o znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství.
Uvedený rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž (bez ústavněprávní argumentace) namítali, že jim nebyla poskytnuta příslušná účinná soudní ochrana ve smyslu čl. 90 Ústavy. Zásah do jejich základních práv měl být způsoben tím, že jak pozemkový úřad tak soud vycházely při svém rozhodování ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v Brně a nikoliv ze znaleckého posudku Jana B.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Pozemkový úřad, jak vedlejší účastník, ve vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že předmětná nemovitost v době prodeje ležela v extravilánu obce a tudíž na jeho ocenění bylo třeba aplikovat jiné ustanovení tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb., než která aplikoval znalec Jan B.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Z obsahu návrhu vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Podmínkou pro obnovení vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem je podle §6 odst. 1 písmeno k) zákona č. 229/1991 Sb. to, že předmětné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž obě podmínky musí být splněny současně. V souzené věci nebylo sporné, že kupní smlouva na předmětné nemovitosti byla uzavřena v tísni. Sporné bylo pouze to, zda byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Ze spisového materiálu vyplývá, že krajský soud se zabýval na základě správní žaloby, kterou podali navrhovatelé, ve veřejném jednání za přítomnosti právního zástupce navrhovatelů především touto otázkou. Své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, když uvedl všechny důvody, pro které bylo nutné považovat znalecký posudek znalce Jana B. za nesprávný. Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu v Hradci Králové v souzené věci porušení základních práv navrhovatelů; podle jeho názoru postupoval krajský soud ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2002, čj. 30 Ca 69/2002-36, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu