ECLI:CZ:US:2003:3.US.459.02
sp. zn. III. ÚS 459/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. K., správce konkursní podstaty Firmy M., v.o.s., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 43/98-116, ze dne 9. 4. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal osobně dne 4. 7. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"). Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 43/98-116, ze dne 9. 4. 2002, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, zn. FŘ 3059/130/97, ze dne 26. 11. 1997. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 29 Ca 43/98, vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že původně žalobce obchodní společnost M., v.o.s. podala žalobu o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, zn. FŘ 3059/130/97, ze dne 26. 11. 1997, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou, č.j. 388/97/347/970/7760-34/96, ze dne 2. 6. 1997 (dodatečný platební výměr č. 218204 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1993 a 1994). V průběhu řízení byl na označenou obchodní společnost prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty se stal stěžovatel. V podané žalobě stěžovatel namítal, že Finanční ředitelství především nesprávně posoudilo splnění zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, protože postupovalo ryze formálně a neúplně. Dále v žalobě stěžovatel namítal, že dodatečným platebním výměrem byla stanovena daňová povinnost v nesprávné výši.
Z uvedeného spisu dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel před podáním žaloby k soudu podal žádost o přezkoumání předmětného rozhodnutí Finančního ředitelství podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), a Krajský soud usnesením, č.j. 29 Ca 43/98-58, ze dne 31. 8. 1999, řízení přerušil do skončení řízení o mimořádném opravném prostředku. O mimořádném opravném prostředku rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím, č.j. 392/69217/1999, ze dne 10. 9. 2001 tak, že přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství nepovolilo.
Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j. 29 Ca 43/98-116, ze dne 9. 4. 2002, žalobu zamítl. V odůvodnění pak obecný soud poukázal na rozsah přezkumné činnosti soudu vůči napadenému rozhodnutí a na rozsah, v jakém může Finanční ředitelství na základě odvolání přezkoumávat rozhodnutí správce daně, jestliže daňová povinnost byla stanovena užitím pomůcek. Obecný soud konstatoval, že odvolací správní orgán je oprávněn podle §50 odst. 5 zákona o správě daní zkoumat pouze dodržení zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek. Pokud odvolací orgán shledá, že podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Dále obecný soud uvedl, že i pro přezkumnou činnost soudu je její rámec vymezen výše citovaným ustanovením zákona o správě daní. Soud je pouze oprávněn přezkoumávat, zda odvolací správní orgán dostál své povinnosti přezkoumat dodržení zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti s použitím pomůcek. V předmětné věci, jak konstatoval obecný soud, nebylo důvodu zpochybňovat zjištění správce daně, že účetnictví obchodní společnosti bylo neprůkazné, neúplné a nesprávné, takže daňovou povinnost za takového stavu nebylo možno stanovit dokazováním. Současně obecný soud poukázal na skutkové okolnosti, které byly základem pro postup správce daně, tj. stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek. Obecný soud ještě poukázal na ustanovení §43 zákona o správě daní. Pokud správce daně způsobem, vyplývajícím z citovaného ustanovení, vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, ten je povinen tvrzené skutečnosti prokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Nevyvrátí-li daňový subjekt pochybnosti správce daně, je nutno vycházet z toho, že daňový subjekt neunesl důkazní povinnost, vyplývající mu ze zákona a správce daně je pak na základě výslovného zákonného zmocnění oprávněn stanovit základ daně i daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatří, a to již bez součinnosti s daňovým subjektem.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel obsáhle argumentovanou ústavní stížností s tím, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny a dále bylo porušeno jeho právo na to, aby daň byla stanovena na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Hlavní argumenty, na nichž stěžovatel postavil ústavní stížnost, jsou dva, a to za prvé porušení §31 zákona o správě daní, protože odvolací správní orgán nesprávně a nedostatečně zkoumal dodržení zákonných podmínek obsažených v tomto ustanovení, když postupoval podle §50 odst. 5 citovaného zákona. Krajský soud v Brně při svém rozhodování vycházel z tvrzení odvolacího správního orgánu, která považoval za prokázaná a tím zřejmě opačná tvrzení stěžovatele za nepravdivá. Na předložené písemné doklady vyvracející nepravdivost tvrzení finančních orgánů soud nereagoval, označil je jako rozšíření žaloby podle §250h odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a k předloženým důkazům sdělil, že podle ustanovení §250i o.s.ř. se dokazování neumožňuje. Druhou skupinu argumentů na podporu ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací správní orgán zkoumá v odvolání proti rozhodnutí správce daně pouze dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a soud zkoumá podle §250j o.s.ř. pouze to, zda správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce správně. Ostatní důležitá porušení zákona Krajský soud v Brně nezkoumal. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv odmítá, zvláště když porušení těchto práv není blíže odůvodněno, neboť za odůvodnění nepovažuje argumentaci opřenou o skutková zjištění nahlížená subjektivním pohledem stěžovatele. Dále uvedl, že základem odůvodnění ústavní stížnosti jsou věcné námitky proti postupu správních orgánů a následně i soudu v přezkumném řízení. Vytýkané porušení práv stěžovatele soudem je možno hodnotit pouze jako výraz nepochopení základních zásad, jimiž je ovládáno správní soudnictví podle dosud platné právní úpravy v části páté hlavy druhé o.s.ř. Jestliže stěžovatel tvrdí, že Krajský soud v Brně se nezabýval jeho argumenty přednesenými před soudem po podání žaloby, odkazuje soud na dikci ustanovení §250h odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., podle něhož může žalobce v řízení před soudem rozšířit žalobu jen ve lhůtě podle §250b o.s.ř. Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž dokazování se neprovádí (§250i odst. 1 o.s.ř.). Je proto zcela nedůvodné očekávání stěžovatele, že až v řízení před soudem po podání žaloby bude prováděno dokazování o skutečnostech, které samotnému stěžovateli jako daňovému subjektu příslušelo prokázat v řízení daňovém, a to již před prvostupňovým správcem daně. Tvrzení o porušení práv stěžovatele proto Krajský soud nepovažuje za důvodné, protože v řízení dostál všem svým ústavním povinnostem. Krajský soud proto navrhoval, aby ústavní stížnosti byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta anebo nálezem zcela zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecného soudu, pokud jde o dodržení zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek. Pro vyvrácení tohoto názoru soudu a prokázání nesprávného postupu správních orgánů obou stupňů i soudu samotného uváděl stěžovatel celou řadu argumentů, založených na navrhovaných důkazech. Především je nutno si uvědomit, že Ústavní soud zkoumá, zda napadeným rozhodnutím tak, jak bylo vydáno, bylo porušeno základní právo stěžovatele, v daném případě právo na spravedlivý proces. Soudní přezkoumávání správních rozhodnutí mělo v době, kdy obecný soud ve věci jednal, zvláštní pozici, danou tím, že sice již byla platná nová právní úprava správního soudního procesu, avšak tato nová úprava ještě nebyla účinná a soud, vázaný platnou a účinnou právní úpravou, postupoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, platných v době rozhodování soudu. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud musel přisvědčit názoru obecného soudu, pokud jde o základní právní principy soudního přezkumu správních rozhodnutí. Obecný soud při přezkumu správního rozhodnutí musel vycházet ze skutkového stavu, který existoval v době vydání napadeného správního rozhodnutí, příslušná právní úprava (§250i odst. 1 o.s.ř.) výslovně stanoví, že dokazování se neprovádí. Nelze proto vyčítat obecnému soudu, že nepřipustil provedení důkazů, které stěžovatel v přezkumném řízení navrhoval. V předmětné věci (stanovení daně podle pomůcek) pak byl obecný soud vázán ještě dalšími ustanoveními příslušných právních předpisů, které vymezují, v jakém rozsahu může jednak odvolací správní orgán, ale i soud samotný, přezkoumávat rozhodnutí správce daně, když daň byla vyměřena (resp. doměřena) na základě pomůcek. Rozsah přezkumné činnosti odvolacího správního orgánu je zde omezen pouze na přezkoumávání toho, zda v předmětné věci byly dodrženy zákonné podmínky pro použití daného způsobu stanovení daně (§50 odst. 5 zákona o správě daní). Odvolací správní orgán jako orgán státu má v řízení pouze takové oprávnění, které mu zákon přiznává. Obecný soud pak v přezkumném řízení se může zabývat pouze přezkoumáváním postupu správního orgánu, tj. zkoumáním, zda správní orgán nevybočil z oprávnění, přiznaných mu zákonem. A contrario porušení zákona by obecný soud shledal v takovém postupu a rozhodování odvolacího správního orgánu, při němž by se tento orgán od zákonem stanoveného postupu odchýlil nebo překročil rámec jemu vymezených oprávnění. Jestliže obecný soud postupoval uvedeným způsobem, nemohl svým rozhodnutím porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím obecného soudu nebylo porušeno ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedeného pak tak vyplývá, že daňová povinnost byla stanovena na základě zákona a nelze hovořit o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu