ECLI:CZ:US:2003:3.US.465.02
sp. zn. III. ÚS 465/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 8 Co 310/2002-259, ze dne 11. 4. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 4. 7. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2002. Návrh směřoval proti prvnímu výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 8 Co 310/2002-259, ze dne 11. 4. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, č.j. 4 C 258/92-2000, ze dne 17. 5. 2001, ve znění doplňujícího rozsudku, č.j. 4 C 258/92-245, ze dne 10. 12. 2001, ve výroku o zamítnutí návrhu na uložení povinnosti žalované České pojišťovny, a.s., zaplatit 16% úrok z prodlení z částky 9.600,- Kč a z částky 2.400,- Kč za období od 10. 1. 1997 do 11. 9. 1998. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve znění před 1. 1. 2001 a §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění po 1. 1. 2001. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal, spis sp. zn. 4 C 258/92, vedený u Okresního soudu v Českém Krumlově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce uplatnil nárok na náhradu škody z pracovních úrazů vůči obchodní společnosti L., obrazové lišty a rámy, a.s., a z titulu pojištění uplatnil rovněž nárok na plnění vůči České pojišťovně, a.s. Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl rozsudkem, č.j. 4 C 258/92-57, ze dne 7. 11. 1996 o tom, že základ žalobního nároku je opodstatněný. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením, č.j. 8 Co 568/97-76, ze dne 13. 3. 1997, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud rozhodl v nesprávném obsazení a že výroková část rozsudku je nepřesná.
Okresní soud rozsudkem, č.j. 4 C 258/92-83, ze dne 18. 11. 1997 rozhodl, že první žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 409,- Kč, ve zbytku částky 20.091,- Kč návrh zamítl, návrh vůči druhé žalované zamítl. Doplňujícím rozsudkem, č.j. 4 C 258/92-111, ze dne 18. 7. 1998, zamítl dále návrh v částce 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že právo na náhradu škody ze všech pracovních úrazů, vyjma pracovní úraz ze dne 24. 7. 1990, je promlčeno. Ve vztahu ke druhé žalované soud I. stupně dovodil, že není promlčeno pouze plnění z úrazů ze dne 2. 6. 1988 a 24. 7. 1990. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením, č.j. 8 Co 494/98-121, 8 Co 2192/98, ze dne 17. 9. 1998 tak, že předseda senátu soudu I. stupně není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, dále potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 9.500,- Kč s příslušenstvím vůči druhé žalované. Dále odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 12.000,- Kč s příslušenstvím vůči druhé žalované, rozsudek soudu I. stupně v této části zrušil a řízení zastavil. Dále odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve zbytku merita ve vztahu k první žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (vyjma výroku o povinnosti první žalované zaplatit částku 409,- Kč, který zůstal nedotčen).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem, č.j. 21 Cdo 2904/99-168, ze dne 3. 10. 2000 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby ohledně příslušenství částky 12.000,- Kč, rozsudek soudu I. stupně zrušen a řízení zastaveno, a věc vrátil Krajskému soudu k dalšímu řízení. V ostatním bylo dovolání odmítnuto. Částečné zrušení rozsudku Krajského soudu odůvodnil Nejvyšší soud ČR tím, že stěžovatel vzal žalobu zpět pouze co do částky 12.000,- Kč, nikoliv též ohledně příslušenství této částky.
Krajský soud v Českých Budějovicích dalším usnesením, č.j. 8 Co 2856/2000-184, ze dne 25. 1. 2001, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího rozhodnutí ve výroku vůči druhé žalované ve věci úroků z prodlení z částky 9.600,- Kč ve výši 3% za období od 1. 9. 1991 do 14. 7. 1994, 16% za období od 15. 7. 1994 do 11. 9. 1998 a z částky 2.400,- Kč ve výši 3% za období od 24. 3. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% za období od 15. 7. 1994 do 11. 9. 1998, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zároveň tímto rozhodnutím odvolací soud připustil zpětvzetí návrhu vůči druhé žalované ohledně dalšího příslušenství částky 12.000,- Kč, tj. úroků z prodlení ve výši dalšího 1% za období od 25. 10. 1994 do 25. 6. 1995 a ve výši dalších 3% za období od 26. 6. 1995 do 11. 9. 1998 a dále 3% úroků z prodlení z částky 2.400,- Kč za období od 1. 9. 1991 do 23. 3. 1992, ohledně této věci rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem daného odvolacího řízení zůstalo pouze příslušenství z částky 12.000,- Kč (pouze v této části byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR). K této věci odvolací soud uvedl, že stěžovatel se domáhal úroků z prodlení z částky 9.600,- Kč jako odškodnění "trvalých následků" úrazu ze dne 2. 6. 1988 a úroků z prodlení z částky 2.400,- Kč představujících odškodnění jeho "trvalých následků" z úrazu ze dne 24. 7. 1990, specifikaci tohoto příslušenství provedl stěžovatel podáním ze dne 29. 10. 1996. V průběhu odvolacího řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby (rozhodnutí odvolací soudu je uvedeno výše), ve zbytku odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost, protože v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo uvedeno jakékoliv odůvodnění týkající se příslušenství částky 12.000,- Kč.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem, č.j. 4 C 258/92-200, ze dne 17. 5. 2001, ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 4 C 258/92-245 ze dne 10. 12. 2001. Prvním rozsudkem soud I. stupně uložil první žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 722,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, v částce dalších 4.903,80 Kč návrh zamítl. Pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil vůči první žalované řízení o zaplacení dalších 1.706,20 Kč. Ve vztahu ke druhé žalované soud I. stupně rozhodl tak, že jí uložil povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 9.600,- Kč ve výši 3% za období od 1. 9. 1991 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% za období od 15. 7. 1994 do 9. 1 1997 a z částky 2.400,- Kč ve výši 3% za období od 24. 3. 1992 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% za období od 15. 7. 1994 do 9. 1. 1997. Doplňujícím rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu vůči první žalované ohledně příslušenství částky 1.706,20 Kč a 4.903,80 Kč, vůči druhé žalované zamítl žalobu ohledně dalšího příslušenství, a to z částky 9.600,- Kč ve výši 16% a z částky 2.400,- Kč ve výši 16%, obojí za období od 10. 1. 1997 do 11. 9. 1998. Ve vztahu k druhé žalované nebylo mezi účastníky sporu o tom, kdy se žalovaná dostala do prodlení. Sporná byla otázka, kdy došlo ke splnění povinnosti druhou žalovanou. Druhá žalovaná uvedla, že plnila poštovní poukázkou na částku 12.000,- Kč dne 10. 9. 1996, kterou stěžovatel údajně odmítl převzít. Protože se jednalo o poštovní poukázku, jíž nejsou peníze přímo zaslány, ale jsou po jejím předložení na poštovním úřadě adresátovi vyplaceny, neprokázala druhá žalovaná podle názoru soudu I. stupně, kdy byla poukázka stěžovateli tímto způsobem doručena. Proto podle názoru soudu došlo ke splnění dluhu ve smyslu §568 občanského zákoníku okamžikem, kdy byla částka složena do úschovy, tj. dnem 9. 1. 1997. Pokud se tedy stěžovatel domáhal úroků z prodlení i po tomto datu, byl jeho návrh zamítnut. K zastavení řízení vůči první žalované pro částku 1.706,20 Kč s příslušenstvím došlo pro zpětvzetí návrhu v této části.
K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci znovu Krajský soud v Českých Budějovicích, a to rozsudkem, č.j. 8 Co 310/2002-259, ze dne 11. 4. 2002. Odvolací soud především potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně ve vztahu ke druhé žalované ohledně úroků z prodlení ve výši 16% z částky 9.600,- Kč a 2.400,- Kč za období od 10. 1. 1997 do 11. 9. 1998. Dále pak odvolací soud ponechal nedotčeny výroky o zastavení řízení o povinnosti první žalované zaplatit částku 1.706,20 Kč s příslušenstvím a o povinnosti druhé žalované zaplatit úroky z prodlení z částky 9.600,- Kč a 2.400,- Kč (výše přesně specifikované), v dalším pak rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl pouze rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 8 Co 310/2002-259, ze dne 11. 4. 2002, a to jen pokud jde o výrok, jímž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu stěžovatele vůči druhé žalované o zaplacení úroků z prodlení ve výši 16% z částek 9.600,- Kč a 2.400,-Kč za období od 10. 1. 1997 do 11. 9. 1998. Stěžovatel uváděl, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále i právo na přiměřené hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřoval stěžovatel v tom, že bylo jeho právem odmítnout neúplné plnění ze strany žalované, která potom složila předmětné částky do soudní úschovy a nevyrozuměla o tom stěžovatele, kterého navíc nevyrozuměl ani Okresní soud v Českém Krumlově. Částky byly navíc uloženy na jiný účet, takže když se o ně stěžovatel začal zajímat, bylo mu nejdříve sděleno, že nic uloženo není a teprve po další intervenci byly dne 11. 9. 1998 stěžovateli vyplaceny. Stěžovatel se domníval, že mu měly být přiznány úroky z prodlení i za dobu od 10. 1. 1997 (9. 1. 1997 složení do soudní úschovy) až do 11. 9. 1998, kdy byly částky skutečně vyplaceny. Dále stěžovatel uvedl, že se cítí být diskriminován rozhodnutím obecných soudů v tom, že tyto soudy odmítly uznat předpojatost soudce soudu I. stupně. Dále pak stěžovatel uváděl svou nespokojenost s průtahy ve vyřizování jeho věci soudem. Konečně stěžovatel podal návrh na zrušení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2001 a §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění po 1. 1. 2001 jako ustanovení, které porušuje rovnost účastníků řízení.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení. Ve stručném vyjádření Krajský soud uvedl, že stěžovatel opakuje námitky a argumentaci, které vznášel již v řízení před soudem I. stupně i soudem odvolacím a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Krajský soud proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení uváděných ústavních práv. Stejně za důvodnou nebyla shledána ani námitka stěžovatele, týkající se podjatosti rozhodujícího soudy soudu I. stupně. Krajský soud proto navrhl, aby podané ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost stěžovatele lze rozdělit do tří odlišných částí. Stěžovatel především napadá skutečnost, že obecné soudy vyššího stupně neshledaly důvod pro vyloučení soudce soudu I. stupně z projednávání a rozhodování věci pro jeho podjatost, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. K této otázce Ústavní soud konstatoval, že námitka podjatosti byla stěžovatelem vznesena v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, č.j. 4 C 258/92-83, ze dne 18. 11. 1997 a o námitce podjatosti bylo podle příslušných ustanovení o.s.ř. rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 8 Co 494/98-121, 8 Co 2192/98, ze dne 17. 9. 1998. Dále stěžovatel uplatnil uvedenou námitku i v následném dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR řízení o dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti, zastavil s odůvodněním, že stěžovatel v této věci učinil podmíněný procesní úkon, který občanský soudní řád nepřipouští. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů při posuzování vznesené námitky podjatosti i samotné důvody, pro které stěžovatel podjatost namítal a dospěl k závěru, že obecným soudům nelze vytknout nesprávný postup při posuzování uvedené námitky, rovněž meritorně konstatoval, že důvody, pro které je soudce z rozhodování ve věci vyloučen, nejsou v předmětné věci naplněny, a proto nemohlo tímto způsobem dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Druhou částí ústavní stížnosti je námitka stěžovatele týkající se průtahů v řízení. Z obecného pohledu je nutno připustit, že předmětný spor se datuje již od roku 1992, nicméně při přezkoumání postupu soudů jednotlivých stupňů, které ve věci rozhodovaly, je nutno dospět k závěru, že nelze soudům vytýkat nečinnost ve věci, protože soudy činily jednotlivé úkony v relativně přiměřených lhůtách. Navíc ve věci byla vydána řada jednotlivých rozhodnutí, kterými byla věc postupně rozhodnuta, k rozhodnutí zůstávají ještě některé otázky, týkající se příslušenství částek, o nichž bylo meritorně rozhodnuto. K věci je nutno si ještě uvědomit, že k postupným rozhodováním o dalších částkách přispěl sám stěžovatel tím, že navrhoval další změny žaloby (ať již rozšíření či zpětvzetí žaloby). Za této situace nelze podle názoru Ústavního soudu konstatovat průtahy v řízení, a proto Ústavní soud dospěl rovněž k názoru, že postupem obecných soudů nebylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Třetí částí ústavní stížnosti je námitka týkající se rozhodnutí ve věci zamítnutí úroků z prodlení z částek 9.600,- Kč a 2.400,-Kč za období od 10. 1. 1997 do 11. 9. 1998 ve výši 16%. Stěžovatel namítal, že dlužné částky mu byly skutečně vyplaceny až dne 11. 9. 1998, a proto by měl mít zaplaceny úroky z prodlení až do této doby. Ústavní soud se přiklonil k názoru, vyjádřenému v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který se podrobně zabýval právním rozborem věci a důvody, jež ho vedly k zamítnutí úroků z prodlení za uvedené období. Právní závěry, o které obecné soudy (soud I. stupně i soud odvolací) opřely své rozhodnutí o předmětných úrocích, jsou v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a v jejich aplikaci nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, stejně jako nelze v těchto právních závěrech spatřovat porušení práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele podle čl. 30 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 a §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu