ECLI:CZ:US:2003:3.US.480.02
sp. zn. III. ÚS 480/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. R., zast. Mgr. T. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 42/2002, ze dne 26. 2. 2002 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 2 T 349/2000, ze dne 25. 9. 2001, za vedlejší účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 10. 7. 2002 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 42/2002, ze dne 26. 2. 2002, jakož i s ním spojeného rozsudku Okresního soudu v Nymburce. sp. zn. 2 T 349/2000, ze dne 25. 9. 2001. To s tím, že vydáním obou napadených rozhodnutí i postupem, který tomu předcházel byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), které obsahují právo na spravedlivý proces.
Z obsahu spisu předloženého Okresním soudem v Nymburce, sp. zn. 2 T 349/2000, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu pod č.j. 2 T 349/2000-454, byl navrhovatel jako mladistvý dne 25. 9. 2001 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Skutkově ve stručnosti šlo o to, že navrhovatel v určené době a místě řídil motocykl po silnici označené jako vedlejší a při vjezdu na silnici označenou jako hlavní nedal přednost v jízdě po hlavní silnici přijíždějícímu osobnímu autu, došlo tak ke střetu obou vozidel a v důsledku toho ke zranění spolujezdce navrhovatele, který tomuto zranění na místě nehody podlehl. Proti označenému rozsudku podal navrhovatel odvolání v rámci kterého poukazoval zejména na (podle jeho přesvědčení) rozpory plynoucí ze znaleckých posudků, které byly v projednávané věci podány několika znalci z oboru dopravy a které jsou v rozporu se znaleckými posudky podanými znalci z oblasti soudního lékařství, forenzní biomechaniky a stavu motorových vozidel. V podaném odvolání měl za to, že nalézací soud se s naznačenými rozpory při svém rozhodování nevypořádal, provedené důkazy tak nehodnotil v souladu s trestním řádem, když neakceptoval ani návrh stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku ústavem soudního inženýrství. O podaném odvolání jednal Krajský soud v Praze a ten, jako odvolací soud, svým usnesením, č.j. 10 To 42/2002-508, ze dne 26. 2. 2002 podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr.ř.) zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak reagoval na námitky obsažené v podaném odvolání, kdy se věnoval zčásti námitkám procesního charakteru, v podstatné části pak námitkám věcným, které se především vztahovaly ke zjišťovaným skutkovým okolnostem. To především k namítaným rozporům v označených znaleckých posudcích, kdy také vysvětlil, které závěry příslušných znalců a také proč vzal za relevantní, když poukázal i na svědecké výpovědi, které se přímo k průběhu skutkového děje vztahovaly. Po přezkoumání věci tak dospěl k závěru, že námitky uplatněné v odvolání jsou nedůvodné a skutková zjištění učiněná soudem I. stupně nevzbuzují pochybnosti, stejně jako právní posouzení prokázaného skutku.
Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel dne 10. 7. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti s tím, že současně podal podle ustanovení §265a tr.ř. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Podaný návrh doplnil podáním ze dne 25. 11. 2002 po té, co Nejvyšší soud ČR dovolání svým usnesením ze dne 11. 9. 2002 pod sp. zn. 6 Tdo 604/2002 podle §265i odst. 1 písm. b) tr.ř. odmítl. V důvodech svého návrhu pak znovu poukázal na to, že v řízení, které probíhalo v jeho (shora označené) trestní věci se obecné soudy nedostatečně vypořádaly se svou povinností (takto právem navrhovatele) na vyčerpávající projednání věci v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí za současného nerespektování zásady prezumpce neviny obsahující i zásadu "in dubio pro reo". V těchto souvislostech (stejně jako v řízení před obecnými soudy) poukazoval na podle jeho přesvědčení rozpory zejména mezi podanými znaleckými posudky (včetně dalšího posudku, který si zajistil poté co věc byla obecnými soudy již pravomocně skončena) s tím, že závěry ze znaleckých posudků vzešlé obecné soudy vyložily v jeho neprospěch. Výhrady vznesl i proti tomu, že obecné soudy neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem. V postupu obecných soudů i přijetí rozhodnutí z něj vzešlých tak spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
K podanému návrhu se na vyžádání vyjádřil Krajský soud v Praze přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 27. 12. 2002. Krajský soud v Praze má za to, že navrhovatel neuvedl, které jeho ústavně zaručené právo bylo obecnými soudy zasaženo s tím, že podaný návrh je koncipován spíše jako stížnost pro porušení zákona, případně dovolání.
Ve vyjádření podaného Krajským státním zastupitelstvím v Praze přípisem ze dne 18. 12. 2002 se uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Praze považuje výhrady vznesené navrhovatelem za neopodstatněné, a to jak co ohledně údajných vad řízení, tak co do hodnocení skutkových zjištění i přijatých právních závěrů obecných soudů. Má za to, že navrhovatel nijak neprokázal v označené věci porušení svých základních, ústavně zajištěných práv a svobod, a proto také Krajské státní zastupitelství v Praze dospělo k závěru, že podaný návrh byl měl být odmítnut.
Po zvážení argumentace vedené navrhovatelem, vyjádření dalšího účastníka i účastníka vedlejšího, vycházeje i z příslušného spisového materiálu i rozhodnutí obecných soudů v něm obsažených, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především nutno opakovaně zdůraznit, že je to pouze ústavněprávní hledisko, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věci patřících do pravomoci obecných soudů za předpokladu, že nebyl zjištěn evidentní extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je ČR vázána. Uvedené konstatování je na místě vztáhnout i na posuzovanou věc. Při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené součástí nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy při posuzování projednávané věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, stejně jako příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, bezprostřední, ústnosti i volného hodnocení důkazů), stejně jako kautely transparentnosti a přesvědčivosti rozsudku. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy, vysvětlily o jaké důkazy opřely svá rozhodnutí a proč tak učinily, stejně jako přiléhavě vysvětlily proč neprováděly některé navrhované důkazy další. V této souvislosti je snad i nadbytečné připomínat, že k dalším předloženým důkazům (znalecký posudek) v řízení před Ústavním soudem (poté co řízení vedené před obecnými soudy bylo pravomocně skončeno), nemůže být přihlíženo. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a v tomto rámci reflektoval některé nedostatky v řízení před soudem nalézacím a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) základní právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu