ECLI:CZ:US:2003:3.US.492.02
sp. zn. III. ÚS 492/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. S. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10.4.2002, čj. 1 Co 155/201 36, takto:
Návrh se o d m í á .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal návrhem na zahájení řízení, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2002, zrušení části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2002, čj. 1 Co 155/201-36, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2001, čj. 23 C 95/99-102. Napadeným rozhodnutím mělo být zasaženo do jeho základních práv, daných mu ust. čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 23 C 95/99, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 30. 12. 1997 podal navrhovatel žalobu o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem proti České republice-ministerstvu financí. Žalobu odůvodňoval tím, že na základě provedené daňové kontroly za rok 1992 byly dne 18. 12. 1993 správcem daně, Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí, vydány platební výměry č. 13, 24, 25 a 26 pod čj. FÚ/220/11095/93/Va, čj. FÚ/220/11093/93/Va, čj. FÚ/220/11094/93/Va a čj. FÚ/220/11092/93/Va proti jeho firmě E. - Ing. V. K. Proti těmto platebním výměrům podal navrhovatel odvolání, která však byla Finančním ředitelstvím v Ostravě pod čj. FŘ/980/220/1994-Km, dne 4. 3. 1994, zamítnuta. Na základě správní žaloby navrhovatele pak Krajský soud v Ostravě dne 26. 1. 1995 rozsudkem, sp.zn. 22 Ca 246/94 a sp.zn. 22 Ca 247/94, platební výměry zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. V mezidobí však Finanční úřad vyměřený nedoplatek daně exekučně vymáhal. Vydal exekuční příkaz čj. 11313/230/94-Koř.64 na přikázání pohledávky z účtu navrhovatele vedeného u Komerční banky Frýdek-Místek a dva exekuční příkazy (čj. 13941/230/94 Koř. 64 a čj. 15300/230/94 Koř. 64) na přikázání pohledávky z účtu navrhovatele vedeného u Investiční a poštovní banky. Z uvedených účtů byla exekučně vybrána celková částka 762.679,- Kč. Na základě citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě byla navrhovateli vrácena částka 704.801.- Kč. Podle navrhovatele mu výše uvedeným postupem orgánů finanční správy vznikla škoda z titulu ochrany osobnosti, občanské cti a soukromí. Požadoval proto náhradu škody, vzniklé z titulu zásahu do práva daného §11 a §13 občanského zákoníku, odstranění následků uvedených protiprávních zásahů orgánů finanční správy a přiměřené zadostiučinění za poškození dobrého jména navrhovatele ve výši 12.000.000,- Kč, včetně zaslání dopisu na všechny peněžní ústavy v ČR s tím, že dříve poskytnuté bankovní informace o navrhovateli a jeho firmě E. - Ing. V. K. se doplňují tím, že k exekuci na běžný účet firmy došlo v důsledku nesprávného úředního postupu a že došlo k neodůvodněnému poškození jména žalobce. Dále požadoval náhradu škody z titulu neodůvodněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, poškození občanské cti a poškození jména auditora, účetního a daňového poradce ve výši 3.000.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2001, čj. 23 C 95/99-75, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že byť byla předmětná rozhodnutí Finančního ředitelství soudem zrušena, nemohlo se jejich vydáním jednat o neoprávněný zásah do osobnosti navrhovatele jako fyzické osoby, protože o takový zásah by šlo jen tehdy, kdyby byl proveden v rozporu s právním řádem.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 31. 5. 2001 usnesením, čj. 1 Co 42/2001-85, tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Následně Krajský soud v Ostravě dne 18. 10. 2001 rozsudkem, čj. 23 C 95/99-102, žalobu znovu zamítl. V odůvodnění uvedl, že předmětem ochrany podle §11 občanského zákoníku je osobnost člověka jako individuality, jednotlivé hodnoty tvořící integritu jeho osobnosti. Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu a jednak to, že tento zásah byl způsobilý přivodit újmu na právech chráněných ust. §11 a násl. občanského zákoníku. Obě náležitosti musí být splněny současně. Občanskoprávní ochrana osobnosti podle §13 občanského zákoníku pak připadá v úvahu jen tehdy, jestliže došlo k zásahu do všeobecných osobnostních práv způsobem, který lze kvalifikovat jako protiprávní. Žalobce spatřoval zásah do svých osobnostních práv již v tom, že správce daně a později Finanční ředitelství vydali rozhodnutí, která navrhovatel pokládá za nezákonná. Uvedená rozhodnutí však byla vydána v souladu se zákonem. Proti platebním výměrům č. 13, 24 a 25 bylo možno podat reklamaci, ta však nemá odkladný účinek, takže k daňové exekuci bylo možno přikročit ještě před rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě. Proti dodatečnému platebnímu výměru č. 26 bylo možné podat odvolání. Tohoto práva navrhovatel využil, Finanční ředitelství v Ostravě však rozhodnutí správce daně potvrdilo. K daňové exekuci došlo až poté, co rozhodnutí nabyla právní moci. Provedená exekuce mohla navrhovatele nepříznivě zasáhnout v podobě odčerpání finančních prostředků, lze připustit, že to mohlo vést k poškození jeho zdraví, k rozvrácení rodiny, poškození dobré pověsti a ke ztrátě dobrého jména. Jestliže však exekuce byly provedeny v souladu s objektivním právem, nemohlo se jednat o neoprávněný zásah do osobnosti navrhovatele. Navrhovatel dále namítal, že Finanční ředitelství v Ostravě nerespektovalo právní závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp.zn. 22 Ca 246/94 a sp.zn. 22 Ca 247/94, jednalo se tedy o svévoli finančních orgánů. Soud však nic podobného neshledal.
Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě opět napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 10. 4. 2002 rozsudkem, čj. 1 Co 155/2001-136, tak, že rozsudek krajského soudu v napadené části odstavce I. výroku, kterou bylo rozhodnuto o omluvě za nerespektování rozhodnutí Krajského osudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 246/94 a 22 Ca 247/94, pokud jím bylo rozhodnuto o finanční kompenzaci a nákladech řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbylé části, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí požadované omluvy ve sdělovacích prostředcích za nezákonně vydané rozhodnutí, rozsudek potvrdil.
Část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, výrok, kterým se potvrzuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě týkající se omluvy ve sdělovacích prostředcích, napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní polemizuje s právními závěry Vrchního soudu v Olomouci, opakuje, že postupem orgánů finanční správy došlo k neoprávněným zásahům do jeho práv daných ust. §11 občanského zákoníku a bez jakékoliv ústavně právní argumentace dovozuje, že napadeným usnesením Vrchního osudu v Olomouci bylo zasaženo do jeho základních práv, konkrétně do práva daného čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve vyjádření k návrhu, který si Ústavní soud vyžádal podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), poukázal na to, že navrhovatel spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv jen a výlučně v pouhém faktu, že příslušná rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí a Finančního ředitelství v Ostravě byla vydána. Jestliže však tyto orgány vydaly rozhodnutí, která podle zákona byly oprávněny a povinny vydat, nemůže jít nikdy o neoprávněný zásah do osobnostních práv navrhovatele jen tou skutečností, že rozhodnutí vůbec byla vydána.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel především namítá, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu bylo zasaženo do jeho základních práv daných čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zmíněný článek Ústavy určuje, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že ustanovení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Domáhat se jich proto lze pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo v mezinárodních smlouvách, kterými je ČR vázána, jestliže k jejich porušení došlo (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. US 12/94 a rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 349/97). Podle přesvědčení Ústavního soudu k namítanému porušení čl. 2 odst. 2 Ústavy postupem Vrchního soudu v Olomouci nedošlo.
Pokud jde o porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a na ně navazující čl. 37 odst. 3 Listiny, je v nich stanoveno, že všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva a že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Z ústavní stížnosti nevyplývá, jak mělo být rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci do uvedených základních práv zasaženo. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud v řízení postupoval v intencích části páté občanského soudního řádu a neučinil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by k namítanému porušení došlo. Námitky navrhovatele jsou podloženy pouze jeho subjektivním hodnocením celé situace. Nesouhlas navrhovatele se závěry soudu však nelze považovat za zásah do jeho základních práv.
Pokud jde o zásah do čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, je jimi stanoveno právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochranu jména, a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Konkrétní ochranu uvedeným statkům pak poskytují ust. §11 a dalších občanského zákoníka. Právě skutečnost, zda postupem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí a Finančního ředitelství v Ostravě bylo zasaženo do uvedených práv, byla předmětem řízení před obecnými soudy. Ani výrokem soudů nemohlo proto být do zmíněných práv zasaženo. Argumentace navrhovatele je argumentací v kruhu, která podle přesvědčení Ústavního soudu nesvědčí namítanému zásahu do základních práv navrhovatele.
Konečně pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, tedy o údajné porušení práva na spravedlivý proces, ze spisového materiálu nevyplývá, že by k porušení uvedeného základního práva jednáním a rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci došlo. Ústavní soud konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny shledáno nebylo, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem jeho žalobu přezkoumal. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovatelem ani nijak specifikováno), že by navrhovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva. Jak bylo ze spisového materiálu zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2002, čj. 1 Co 155/201-36, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu