ECLI:CZ:US:2003:3.US.5.03
sp. zn. III. ÚS 5/03
Usnesení
III. ÚS 5/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. T. M., zastoupené JUDr. L. R., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, čj. 26 Co 180/2002-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, čj. 26 Co 180/2002-211, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. října 2001, čj. 3 C 205/98-170, když tvrdila, že jím byla porušena její základní práva daná čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 3 C 205/98 a z něj zjistil, že dne 29. 4. 1998 podala stěžovatelka spolu se svou sestrou K. M. žalobu o určení výživného proti svému otci T. M. Okresní soud Praha- západ dne 24. 11. 1999 rozsudkem čj. 3 C 205/98-99 žalobě vyhověl. Na základě odvolání žalovaného následně Krajský soud v Praze dne 6. 12. 2000 usnesením čj. 26 Co 428/2000-124 tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 17. 10. 2001 pak Okresní soud Praha - západ rozsudkem čj. 3 C 205/98-170 rozhodl tak, že žalovaný je povinen přispívat na výživu T. M. (ústavní stěžovatelka) částkou 4.500,- Kč měsíčně od 29. 4. 1998 do 6. 9. 2001 a na výživu druhé žalobkyně K. M. částkou 6.000,- Kč měsíčně od 29. 4. 1998. Návrh na určení vyživovací povinnosti žalovaného pro stěžovatelku za období od 7. 9. 2001 soud zamítl. Zároveň rozhodl o úhradě dlužného výživného a o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že prvá žalobkyně (stěžovatelka) po základní škole studovala střední školu, poté nastoupila na pomaturitní studium a poté do prvého ročníku vysoké školy. Soud dospěl k závěru, že příprava na povolání byla soustavná. Uvedený rozsudek napadl žalovaný odvoláním, o kterém Krajský soud Praha, jako soud odvolací, rozhodl dne 25. 9. 2002 rozsudkem čj. 26 Co 180/2002-211, přičemž změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem na určení výživného pro stěžovatelku a zároveň zamítl žalobu o přiznání výživného druhé žalobkyni ve výši 3.000,- Kč měsíčně. Svůj rozsudek krajský soud odůvodnil tím, že podle §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině") vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Podle §96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka ke dni 6. 9. 2001 ukončila magisterské studium na Fakultě humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni, obor teorie a filosofie komunikace. Dle mínění soudu se soustavností v přípravě na budoucí povolání dle §85 odst. 1 zákona o rodině rozumí časová a zároveň i obsahová návaznost studia. Tato soustavnost byla shledána až do doby úspěšného absolvování jednoročního pomaturitního studia v roce 1995. Po ukončení tohoto studia však podle soudu žalobkyně dostatečně nezvážila možnosti dalšího uplatnění, které jí dosažená kvalifikace umožnila. Proto výběr vysokoškolského studia takového směru, který žalobkyni nevyhovoval a jenž předčasně ukončila, lze považovat za exces v kontinuální přípravě na budoucí povolání. Ani obsahově vysokoškolské studium v oboru matematika a výpočetní technika nenavazovalo na zaměření středoškolského studia, které žalobkyně absolvovala. Následným (po roce) vysokoškolským studiem humanitního zaměření nemohla žalobkyně navázat na přetrženou kontinuitu v přípravě na její budoucí povolání.
Uvedený rozsudek, pokud se týká výroků vztahujících se k jejímu tvrzenému nároku na výživné, napadla stěžovatelka včas ústavní stížností. V ní namítala, že střední škola, kterou studovala - gymnázium - je přípravou na studium na jakékoliv vysoké škole. Jejím záměrem bylo studovat obor, který by jí umožnil věnovat se zaměstnání, kde by uplatnila své záliby
v tvůrčím psaní a práci s českým jazykem. Po složení maturitní zkoušky v roce 1994 absolvovala roční pomaturitní kurz. V roce 1995 si podala přihlášku na Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni, a to na obor český jazyk - občanská nauka. Po přijímacích zkouškách sice nebyla na zvolený obor přijata, ale pro celkově dobré výsledky jí byla fakultou nabídnuta možnost studia na jiném oboru - matematika a výpočetní technika - s tím, že
v průběhu studia existuje možnost přestoupit na původně zvolený obor. Protože v průběhu studia zjistila, že přestup nebude možný, ukončila studium a podala přihlášku na studium humanitního zaměření na Západočeské univerzity v Plzni, kde byla ke studiu přijata a v roce 2000 ukončila bakalářská studia. Navrhovatelka nesouhlasí s názorem Krajského soudu
o přerušení kontinuity přípravy, neboť studium oboru matematika - výpočetní technika navazovalo na její středoškolské vzdělání, zvolila je proto, že jí byl přislíben pozdější přestup na původně zamýšlený obor a studium tohoto oboru v rozsahu jednoho roku jí pomohlo
v orientaci ve výpočetní technice, kterou dnes v zaměstnání neustále potřebuje. Podle stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Krajského osudu v Praze zasaženo do jejích základních práv, jak jsou uvedena shora, a proto navrhla jeho zrušení.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejdříve se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecného soudu na výklad ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině, a to konkrétně ve vztahu k otázce, zda došlo k zániku vyživovací povinnosti jejího otce vůči ní. Při posuzování dané otázky soud vycházel z toho, že vyživovací povinnost trvá v případě soustavné přípravy dítěte na zaměstnání, tj. tehdy, pokud existuje časová a obsahová návaznost studia. Jak však bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde
o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Pokud stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s výkladem a použitím "jednoduchého práva", porušení ústavně zaručených práv a svobod by mohlo nastat toliko v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15, č. 98, Praha 2000). To však stěžovatelkou namítáno nebylo, pochybení daného rázu nebylo zjištěno ani Ústavním soudem. Uvedené ustanovení je formulováno obecně, a proto se zde otevírá poměrně široký prostor jeho výkladu ze strany obecných soudů, přičemž lze jen ztěží z ústavněprávního hlediska namítat cokoliv proti obecnému východisku, jež bylo zřejmě základem rozhodování krajského soudu, že vyživovací povinnosti rodiče vůči studujícímu (dospělému) dítěti trvá za předpokladu, že i ono si plní svou "povinnost" soustavné přípravy k zaměstnání, tedy že má přiměřeně odpovědný přístup k volbě studia i ke studiu samotnému. Stejně tak je plně věcí soudu obecného (a nikoliv Ústavního), jakým způsobem bude hodnotit konkrétní a specifické okolnosti jednotlivého případu, neboť Ústavnímu soudu, jak vyplývá z již ustálené judikatury, nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Zbývá dodat, že se sice v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvádí, že vysokoškolské studium nenavazovalo na zaměření středoškolského studia, avšak jde spíše o formální vadu, když z kontextu odůvodnění vyplývá, že tím bylo míněno studium předchozí.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003