ECLI:CZ:US:2003:3.US.576.02
sp. zn. III. ÚS 576/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Města M., zastoupeného starostkou Mgr. Z. L., právně zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 30 Co 208/2002-41, ze dne 31. 5. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 26. 8. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 30 Co 208/2002-41, ze dne 31. 5. 2002, kterým byl ve výroku o nákladech řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku, č.j. 9 C 1286/98-31, ze dne 27. 3. 2002. Napadeným usnesením bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 9 C 1286/98, vedený u Okresního soudu v Mělníku. Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl stěžovatel postavení žalovaného, proti němuž byla podána Českou republikou - Okresním úřadem Mělník žaloba o určení vlastnictví specifikovaných nemovitostí. Ve věci rozhodl Okresní soud v Mělníku rozsudkem pro uznání, č.j. 9 C 1286/98-31, ze dne 27. 3. 2002 tak, že určil, že výlučným vlastníkem specifikované nemovitosti je žalobce Česká republika - Okresní úřad v Mělníku. Ve výroku o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.300,- Kč.
Do výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání, kterým se domáhal, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že náhrada nákladů bude přiznána žalovanému. Důvodem pro změnu rozhodnutí byla podle žalovaného skutečnost, že žalovaný se nebránil mimosoudnímu řešení případu, žaloba byla nadbytečná, sám žalovaný navrhoval vydání rozsudku pro uznání. Krajský soud v Praze usnesením, č.j. 30 Co 208/2002-41, ze dne 31. 5. 2002, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení. V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že soud I. stupně postupoval zcela v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení za právní zastoupení. Nepřisvědčil návrhu žalovaného, že by ve věci bylo možno aplikovat ustanovení §143 o.s.ř., podle něhož žalovanému, který neměl ve věci úspěch, lze přiznat náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chování nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Při tomto závěru se opřel o vyjádření žalobce k odvolání a dále o skutečnost, že stejnopis žaloby byl žalovanému doručen dne 14. 3. 2001, takže do vydání rozsudku uplynul interval víc než jednoho roku, kdy měl žalovaný v průběhu soudního řízení dostatečný časový prostor pro mimosoudní vyřešení věci tak, aby případně žalobce mohl vzít žalobu zpět, což by se nepochybně odrazilo na výši nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (jeden procesní úkon).
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, protože napadeným rozhodnutím bylo, podle jeho názoru, porušeno základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že ani soud I. stupně ani soud odvolací mu nedoručili stejnopis vyjádření žalobce k odvolání žalovaného. Stěžovatel se domnívá, že korespondence mezi jedním z účastníků řízení a soudem probíhající bez vědomí druhého účastníka je buď korespondencí soukromou a pak nelze požadovat náklady řízení nebo není soukromou a pak je v rozporu s o.s.ř. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. Ve stručném vyjádření Krajský soud uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou s poukazem na ustanovení §209, §210 a §211 o.s.ř., protože zákon neukládá soudu I. stupně ani soudu odvolacímu, v určitém typu řízení, povinnost doručovat opisy vyjádření k odvolání.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost n je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatoval, že Krajský soud v Praze při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. K námitce stěžovatele, že soud I. stupně a soud odvolací porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu neposlaly stejnopis vyjádření žalobce k odvolání žalovaného. Je na místě uvést, že z ustanovení §210 o.s.ř. plyne, že zákon ukládá povinnost účastníkům řízení doručit opisy odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé. Z uvedeného ustanovení nevyplývá povinnost doručovat stejnopisy odvolání, které směřuje proti usnesení, jímž nebylo rozhodováno ve věci samé, event. jen proti výrokům rozsudku, které mají povahu usnesení (např. právě výrok o nákladech řízení). Z ustanovení o.s.ř. upravujících postup soudu I. stupně při přípravě odvolacího řízení již vůbec nevyplývá povinnost doručovat opisy vyjádření k odvolání. V předmětné věci jestliže soud I. stupně zaslal žalobci stejnopis odvolání neporušil rovněž žádnou povinnost, protože žádné ustanovení o.s.ř. mu nebrání v tom, pokud to považuje za vhodné, aby stejnopis odvolání, popř. vyjádření k odvolání druhému účastníkovi zaslal. V rozhodnutí o výši nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud odůvodnil přiznání a výši náhrady nákladů žalobci. Podle názoru Ústavního soudu s poukazem na uvedené tak nedošlo v předmětné věci k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu