ECLI:CZ:US:2003:3.US.597.02
sp. zn. III. ÚS 597/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek ing. O. M., a ing. J. J., zastoupených JUDr. J. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2117/2001-408, ze dne 6. 6. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č.j. 40 Co 507/99-383, ze dne 24. 4. 2001 a rozsudkem Okresního soudu v Přerově, č.j. 7 C 97/92-353, ze dne 16. 12. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly dne 9. 9. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2002. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2117/2001-408, ze dne 6. 6. 2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č.j. 40 Co 507/99-383, ze dne 24. 4. 2001. Rozsudkem Krajského soudu byl potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Přerově, č.j. 7 C 97/92-353, ze dne 16. 12. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek na uzavření dohody o vydání nemovitostí. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelek porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 C 97/92, vedený u Okresního soudu v Přerově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky jako žalobkyně podaly u označeného soudu žalobu o povinnost uzavřít dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, a to na základě restitučního titulu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Ve věci bylo posléze rozhodnuto tak, že Okresní soud v Přerově rozsudkem, č.j. 7 C 97/92-353, ze dne 16. 12. 1998, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně jako oprávněné osoby však uplatnily své restituční nároky vůči subjektům, které ve věci nebyly pasivně legitimovány a dále zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že veškerý movitý i nemovitý majetek právní předchůdce žalobkyň byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. před rozhodným obdobím, stanoveným zákonem o mimosoudních rehabilitacích.
K odvolání stěžovatelek rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který rozsudkem, č.j. 40 Co 507/99-383, ze dne 24. 4. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že se shoduje se skutkovými zjištěními soudu I. stupně tak, jak jsou obsažena v odůvodnění jeho rozhodnutí, a na tato správná skutková zjištění odkázal. Dále pak odvolací soud doplnil dokazování ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelek - původnímu vlastníku předmětných nemovitostí. V této věci odvolací soud uzavřel, že důkazy v této věci provedené i to, co uvedly stěžovatelky, svědčí pro závěr, že původní vlastník byl v době úmrtí státním příslušníkem státu I. Tomuto závěru svědčí i to, že právní předchůdce opustil trvale republiku v roce 1948, po celou dobu žil v USA, odkud byl také po jeho smrti vyplácen sestře stěžovatelek sociální důchod. Odvolací soud konstatoval, že z uvedených skutkových zjištění nelze dovodit závěr, že stěžovatelky jsou oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto se již dále nezabýval zkoumáním ostatních předpokladů pro restituci nemovitostí. Odvolací soud vzhledem k těmto závěrům sice potvrdil rozsudek soudu I. stupně, i když k uvedenému závěru dospěl na základě jiného právního názoru. Dále pak odvolací soud konstatoval, že v tomto smyslu má rozsudek krajského soudu povahu rozsudku měnícího, proti kterému je dovolání přípustné. V poučení pak výslovně uvedl, že proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné [ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
K dovolání stěžovatelek, které z hlediska přípustnosti dovolání tvrdily, že odvolací soud ve svém rozsudku připustil možnost dovolání, byť se jednalo o rozsudek potvrzující, a jako dovolací důvod uplatňovaly to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j.28 Cdo 2117/2001-408, ze dne 6. 6. 2002, dovolání odmítl. V odůvodnění pak dovolací soud uvedl, že nelze přípustnost dovolání vyslovit podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V dané věci se také podle dovolacího soudu nejednalo o přípustnost dovolání vyslovené odvolacím soudem podle §239 odst. 1 o.s.ř., protože nebyl naplněn zákonný předpoklad, že odvolací soud musí ve výroku svého rozhodnutí vyslovit, že je tu dovolání přípustné, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Splnění tohoto zákonného předpokladu nebylo možno nahradit zmínkou o přípustnosti dovolání v závěru textu rozhodnutí, a to ještě s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které se týká rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé; o takový rozsudek odvolacího soudu v daném případě nešlo, protože v projednávané věci byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem potvrzen. Dále dovolací soud uvedl, že nebylo možno postupovat ani podle §239 odst. 2 o.s.ř., protože se nejednalo o situaci, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání. Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo dovolacímu soudu než dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů podaly stěžovatelky ústavní stížnost, protože podle jejich názoru byla těmito rozhodnutími porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovaly stěžovatelky v postupu obecných soudů všech stupňů. Soud I. stupně nesplnil řádně svou poučovací povinnost ve vztahu k označení pasivně legitimovaného subjektu, a tak šlo pouze k tíži stěžovatelek, že v době podání výzvy řádně neoznačily subjekt povinný k vydání věci. Odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces v tom, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, aniž by se zabýval odvolacími důvody stěžovatelek a aniž by připustil dokazování listinnými důkazy. Kromě toho soud I. stupně nikdy v celém řízení před ním nezpochybnil, že stěžovatelky jsou osobami oprávněnými, a není proto možné, aby se odvolací soud i s tímto názorem soudu I. stupně shodl, když pak dokazování před ním uskutečněné se týkalo jen této okolnosti. Kromě toho nelze podle jejich názoru nepřipustit dovolání proto, že poučení o jeho přípustnosti, obsažené v rozsudku odvolacího soudu, vykazovalo podstatnou vadu. Dovolací soud porušil právo stěžovatelek na spravedlivý proces tím, že nesprávně posoudil důvod přípustnosti dovolání a uzavřel v předmětné věci není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle názoru stěžovatelek odvolací soud v předmětné věci vyslovil přípustnost dovolání, pouze neuvedl, že se jedná o věc zásadního významu po právní stránce. Stěžovatelky se domnívaly, že právě v tomto bodě byly postupem dovolacího soudu poškozeny, protože to byl odvolací soud, který vyslovil nesprávné poučení o přípustnosti dovolání. Nelze jim rovněž přičítat k tíži, že neuplatnily návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před odvolacím soudem, když takovou povinnost jim zákon neukládá. Pokud jde o porušení práva na ochranu vlastnictví, stěžovatelky tvrdily, že předmětné nemovitosti byly jejich otci odňaty až na základě rozsudku Lidového soudu trestního v Praze v roce 1953, protože se na tento případ nedal aplikovat dekret prezidenta č. 108/1945 Sb., protože otec v roce 1945 osvědčil národní spolehlivost. Stěžovatelky proto žádaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že přípustnost dovolání bylo nutno posoudit podle dosavadních předpisů, tj. podle o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že dovolací soud takto postupoval, nelze podanou ústavní stížnost považovat za důvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky uplatněné v ústavní stížnosti lze rozčlenit do dvou základních skupin, a to námitky procesní povahy, které vztahují k rozhodnutí dovolacího soudu a předcházejícího rozhodnutí soudu odvolacího, a námitky věcné, týkající se merita věci, tj. oprávněnosti restitučního nároku. Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkami procesní povahy. Ústavní soud nemůže vytknout procesní pochybení dovolacímu soudu, protože tento soud v souladu s právní úpravou, kterou je nutno na předmětnou věc aplikovat (o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelek, že odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, jestliže toto vyjádření bylo obsaženo v závěru odůvodnění. Má-li být dána přípustnost dovolání podle tehdy platného ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., musí odvolací soud tento závěr vyslovit ve výroku svého rozhodnutí, což se v předmětné věci nestalo. Odvolací soud naopak spojoval přípustnost dovolání s tzv. měnícím rozsudkem, když za takový považoval své rozhodnutí, v němž sice byl potvrzen výrok rozsudku soudu I. stupně, ale tento výrok odvolací soud opřel o jiný právní názor. Rozsudek tohoto druhu však nelze chápat jako měnící rozsudek, protože přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu I. stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nerozumí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V předmětné věci však právní závěr rozsudku odvolacího soudu nic nezměnil na postavení účastníků řízení, výrok soudu I. stupně o zamítnutí žaloby byl potvrzen. Vzhledem k uvedenému konstatoval Ústavní soud, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 13 Úmluvy.
Při výše uvedeném závěru by Ústavní soud dále konstantně postupoval tak, že by podané dovolání nepovažoval za procesní prostředek určený k ochraně práva stěžovatelek a včasnost ústavní stížnosti by ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posuzoval podle doručení rozhodnutí o odvolání. Ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu by potom nutně musel odmítnout pro její opožděné podání. V předmětné věci však Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelky vzhledem k výše uvedenému nesprávnému vyjádření odvolacího soudu mohly být uvedeny v omyl (ač ve věci byly právně zastoupeny), a proto považoval ústavní stížnost i vůči rozsudku odvolacího soudu za podanou včas a zabýval se i posouzením druhé skupiny námitek stěžovatelek, týkajících se věci samé.
Druhou skupinu námitek představují námitky týkající se předpokladů pro uplatnění restitučního nároku. Stěžovatelky ve svém podání tvrdí, že předmětné nemovitosti byly odňaty státem až na základě rozsudku Lidového soudu trestního v Praze z roku 1953, tj. na základě rozsudku, kterým byl jejich otec (původní vlastník předmětných nemovitostí) odsouzen za opuštění republiky v roce 1948. Stěžovatelky tvrdily, že konfiskace majetku podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. byla zcela vykonstruovaná a již v roce 1945 dosáhl jejich otec osvědčení o národní spolehlivosti. Ze zápisu v pozemkových knihách však nikdy důvod odnětí (předmětných nemovitostí) podle dekretu č. 108/1945 Sb. vymazán nebyl. Stěžovatelky se však v těchto věcných námitkách nezabývaly skutečnostmi týkajícími se jejich postavení jako oprávněných osob. Závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatelky nejsou oprávněnými osobami, protože jejich otec nebyl československým státním občanem a nemohl tak mít postavení oprávněné osoby, byl však základním důvodem pro potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně. Ústavním soud zde jen připomíná, že aktivní legitimace k uplatnění restitučního nároku je základním předpokladem, aby se vůbec mohlo o vrácení majetku jednat. I v případě, že restituční titul by byl dán, pokud osoba jej uplatňující nemá postavení oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze majetek vrátit. Ústavní soud přezkoumal právní závěry odvolacího soudu v této otázce a konstatoval, že z úmrtního listu, který je založen na čl. 8 až 12 ve spise, sp. zn. 7 C 97/92, Okresního soudu v Přerově, vyplývá, že zemřelý J. S. (otec stěžovatelek) byl označen jako občan USA a jiné důkazy, prokazující opak, v řízení před obecnými soudy předloženy nebyly. Za této situace Ústavní soud musí přisvědčit závěru soudu odvolací v tom, že stěžovatelky nejsou oprávněnými osobami, protože nemohou uplatňovat více práv než by náleželo jejich právnímu předchůdci, původnímu vlastníku předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomuto závěru pak Ústavní soud konstatoval, že ani tímto rozhodnutím odvolacího soudu nebylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelek o porušení práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, v níž uvádí, že neúspěch ve věci uplatnění restitučního nároku neznamená ještě porušení takto pouze tvrzeného vlastnického práva.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu