ECLI:CZ:US:2003:3.US.598.2000
sp. zn. III. ÚS 598/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. E. W. - W., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.6.2000 sp.zn. 28 Ca 219/99 a proti rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu z 25.6.1999 č.j. PÚ/472/99/Ben, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení osobně doručeným Ústavnímu soudu dne 6.10.2000 domáhal "přezkoumání rozhodnutí odpůrce" a po doplnění učiněném na základě výzvy Ústavního soudu, navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.6.2000, sp.zn. 28 Ca 219/99 a proti rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 25.6.1999, č.j. PÚ/472/99/Ben, jimiž bylo rozhodnuto o restitučním nároku, který uplatnil. Poukázal na odůvodnění Městského soudu v Praze, který dospěl k závěru, že původní vlastník nemovitostí JUDr. K. W.-W. byl považován za osobu německé národnosti podle §2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a nenabyl zpátky československé státní občanství. Dále dospěl k závěru, že byl pravomocně odsouzen rozsudkem Mimořádného lidového soudu v České Lípě ze dne 30.4.1946, sp. zn. LS 436/46 a nelze ho proto považovat za osobu, která se proti čs. státu neprovinila ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Stěžovatel uvedl, že soud dospěl k těmto závěrům také v jiných řízeních, v nichž se domáhal navrácení majetku zkonfiskovaného jeho otci. Stěžovatel zastává názor, že soud ani v tomto případě nerozhodl správně a že svým rozhodnutím porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu odpírá právo na spravedlivý proces.
V další části návrhu stěžovatel podrobně popisuje průběh konfiskace majetku jeho otce a polemizuje s tvrzením, že jeho otec byl osobou německé národnosti. K tomu uvádí řadu skutečností, které mají svědčit o jeho věrnosti vůči československé republice, jeho loajalitě s úřady a o jeho protifašistických postojích v průběhu války. Odsouzení mimořádným lidovým soudem bylo vyvoláno snahou získat jeho majetek a bylo odůvodněno formálním členstvím v NSFK s tvrzením, že údajně byla obdobou fašistických organizací. Konfiskaci majetku a odsouzení považuje za akty politické persekuce neplatné od samého počátku.
V doplnění návrhu dále uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena (kromě již zmíněného čl. 36 odst. 1 Listiny) také jeho ústavní práva zaručená zejména v čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, aniž by zásah či jeho projev jakkoliv konkretizoval.
Městský soud v Praze ve vyjádření poukázal na to, že v přezkumném řízení shledal, že JUDr. K. W. byl osobou, která se ve smyslu §2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přihlásila k německé národnosti, rovněž nebylo prokázáno, že by byla uplatněna výjimka z konfiskace podle §1 odst. 2 téhož dekretu. Shodně s pozemkovým úřadem dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a domnívá se, že podaná stížnost není důvodná.
Lesy České republiky, s.p., konstatovaly, že se ztotožňují s napadenými rozhodnutími a navrhly, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Státní památkový ústav v Ústí nad Labem považuje napadený rozsudek za rozhodnutí, v němž soud postupoval v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, přičemž s veškerými stěžovatelovými námitkami vznášenými v ústavní stížnosti, se podrobně vypořádal. Soud rozhodl věcně správně a - podle názoru tohoto vedlejšího účastníka - nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně bezdůvodná nebo aby byla zcela zamítnuta.
České dráhy, s.o., se ztotožnily s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci, Okresní úřad Teplice, město Duchcov, město Osek, obec Zabrušany, Statek Chlumec, Okresní úřad Teplice, okresní pozemkový úřad, Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Teplice, Severočeské doly, a.s., Doly Nástup Tušimice, s.p., Správa a údržba silnic Teplice a Povodí Ohře, s.p. se svého postavení vedlejších účastníků vzdali.
Další vedlejší účastníci, ČEZ, a.s., a Severočeská vodárenská společnost, a.s., se k návrhu nevyjádřili, ač byli k tomu vyzváni.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 21.12.1992 uplatnil u Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu, restituční nárok na vydání souboru nemovitostí v několika katastrálních územích (společně s K. A. W., který však podáním ze dne 30.5.1996 vzal svůj návrh zpět), správní orgán v průběhu řízení posuzoval, zda JUDr. K. W. jako právní předchůdce stěžovatele splnil podmínky stanovené pro oprávněné osoby v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Když shledal, že původní vlastník nesplňuje podmínku neprovinění se proti československému státu ani podmínku zpětného nabytí čs. občanství, neuznal stěžovatele za oprávněnou osobu podle §2 odst. 2 cit. zákona a rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem požadovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. Soud konstatoval, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto je potvrdil. V odůvodnění se obsáhle zabýval posouzením, zda stěžovatel a jeho právní předchůdce splňují podmínky stanovené pro oprávněné osoby restitučními předpisy a vypořádal se s procesními návrhy stěžovatele, resp. jeho právní zástupkyně. Podstatou ústavní stížnosti jsou stěžovatelova tvrzení, která již uplatnil před Ústavním soudem v řízení vedeném pod. sp. zn. IV. ÚS 359/99. V usnesení ze dne 4.5.2001 se Ústavní soud obsáhle vypořádal s těmito námitkami, a proto lze na toto usnesení obsahově odkázat také v tomto řízení. Ze závěrů je především relevantní, že právní předchůdce stěžovatele nesplnil jednu ze zákonných podmínek uvedených v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jejichž naplnění je pro úspěšnost restitučního nároku opírajícího se o tento zákon nezbytné.
Na základě všech výše uvedených skutečností Ústavní soud stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Posuzování stěžovatelova nároku ve smyslu restitučních zákonů bylo náležitě zkoumáno a stěžovateli se také dostalo ochrany jeho práv jako účastníka řízení. Ústavní soud nezjistil ani tvrzená další porušení základních práv a svobod, která stěžovatel ani nekonkretizoval.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu